SPISY
M. JANA HUSÍ. Č. 1. EXPOSITIO DECALOGI.

VVDAL
VÁCLAV FLAJŠHANS.

S PODPOROU FONDU K VYDÁVÁNÍ PRAMENŮ ČFSKÉHO HNUTÍ NÁBOŽENSKÉHO VE XIV. A XV. STOLETÍ. V PRAZE 1903. NÁKLADEM JAROSLAVA BURSÍKA.

ÚVOD.

V rukopisích XV. století nalézáme latinský traktát, vykládající Desatero přikázání, nazvaný někdy ,Expositio Dccalogi'', jindy ,Snper decern preccptd, tu zase ,collecta' atd.. jenž však nepřiřazujc se k ostatním, tak hojným (a tak málo zajímavým) traktátům theologickým toho věku, nýbrž vysoko nad ně vyniká i svým obsahem i původcem.

Jest patrno, že traktát náš vznikl v Čechách, od kněze Čecha, v době XIV.—XVi věku, kdy tak vášnivě zalíbilo se myslím zpyto-vati v zákoně Páně podle slov žalmistových ve dne i v noci: jest dále patrno, že původce traktátu našeho stál v onom zástupu mravních horlivců kolem r. 1400, mezi nimiž vedle slavných jmen Štěpána s Kolína, Jana z Mýta, Petra ze Znojma, Jana Eliášova, Mikuláše z Litomyšle, Jeronýma z Prahy... nalézáme také jméno Jana z Husince. Bude tedy zajímavo, zkonmati podrobněji původ našeho traktátu.

Doba, kdy traktát náš vznikl, ohraničena jest hned na první pohled dvěma daty: listopadem r. 1149. kdy konána proslulá ona synoda provinciální církve ěeské, jejíchž statut traktát náš dvakrát se dovolává — a listopadem r. 1454. kdy dopsán traktát Štěpána z Vi'hartic, jenž měl již naši ,Exposid za pramen nejhlavnější. Je-li rok 1349 terminus a quo, dobou, před kterou traktát napsán býti nemohl, jest zase r. 1454 terminus ad quem, doba, po níž vznik traktátu hlcdati nemůžeme. Zbývá v tomto století dobu nějak zúžiti.

Při pozornějším čtení rukopisu B vidíme, že traktát náš nemohl do něho býti zapsán daleko od 6. března 1416, kteréž vroěení čteme 11a sir. 233V; a čtcme-li pozorněji text sám, vidíme, že slova „in spe sancti” o arcibiskupovi Arnoštovi byla jistě psána až po jeho smrti, jež nastala 30. června 1364. Tato mezera padesáti let jest ohraničena rovněž bezpečně, jako století právě uvedené.

Podrobnější určení zapaluje již obtíže větší a jistoty ubývá, čím dále postupujeme. S jistotou dosti značnou můžeme předpokládali, že právě zmíněná slova ,,in spe sancti'' byla napsána v době dosti již vzdálené; když čteme ty řádky vzpomínky, vidíme, če autor pohlíží na dobu tu z dáli, tak jako s výše hor zdají se nám vesničky a města V. nížinách poetickými sídly ideálů. Je to autor jiného pokolení, věku měděného: dělí ho jistě lidský věk — a snad ještě více — od doby, kdy první metropolita seděl na arcibiskupském stolci hradčanském. A tak, jako myšlenky těchto řádek vyvolávají obraz doby staré, tak nejstarší jich stopa hmotná na sedavých scxtcrncch kapitulního rukopisu vede nás také v zad. Vidíme dobře v těch poklescích a omylech, kterých se obratný jinak písař dopouštěl, že své předloze ne vždycky rozuměl, že — ač ruka jeho pracovala pomalu — měl před zrakem svým nějaký zběžný text, posetý těmi zkratkami a Ugaturami věku XV., jež tak neodolatelně vedou nás k ncobniczcné vděčnosti vynálezci prvního lisu tiskařského, že často zrak jeho nedohlédl, hlava nedomyslila — a že příčina toho byla mimo tohoto, trochu samolibého, ale poctivého a pilného dělníka — ze předloha jeho byl opis, chybný a rychlý, z nějakého — snad bůhví kolikátého — jiného opisu. Uvá-žíme-li, že aspon nějaký den práce zabrala v tehdejší horečné a neklidné době třebas nedbalému a kvapnému pracovníku, uvážímc-li, že ku proniknutí opisu až na odlehlý venkov bylo potřebí nějaké doby, že doba ta roste násobením opisů čím dál tím víc. — můžeme jistě předpokládali mezi originálem a nejstarším nynějším rukopisem dobu roku, snad i více — a tak přicházíme k r. 1414, snad i ještě níže: přicházíme k době, kdy takové traktáty „papulo simplici” rozmetaly se po desítkách a po stech ze srdce Cech do království i mar-krabství, kdy z kaple betlémské dolítala plamenná slova Husova nejen k tisícům „věrných křestanů”, v úzkých prostorách se tísnícím, nýbrž i drobné letáčky a silné traktáty pod krovy vesnických chat a do librářů panských sídel i městských příbytků.

R. 1394—1414 vystupuje pomalu z mlh, jako pásmo doby, do níž traktát náš beze vší pocliybnosti náleží. Snad však promluví ještě zřetelněji.

Pomocnou ruku podávají tu opisovači a čtenáři našich rukopisů. Písař rukopisu B pí.znamenal na konci, že spis náš jest dílo ,rev. magistři Johannis dicti' a jméno nyní následující pozdější majitel vymazal. .Absens šplehdet. — ..ctný mistr Jan řečený . . .” doplní každý čtenář Cech, který zná jediného .mistra Jana', ač jich v letech 1394—1414 vypočítávají universitní matriky do set. Majitel rukopisu A píše tedy věc samozřejmou, praií-li na počátku textu, že exposice naše jest ,exccrpta Prage per Joh. Hus': tak a nejinak si každý čtenář Čech Mistra Jana doplní.

Dva rukopisy tedy jmenují původce našeho textu — a přišli-li jsme sami k době 1394—1414, kdy text náš vzniknouti musil, odkazují nás zprávy našich písařů k ní kategoricky; doba ta je dobou literární činnosti velikého rodáka Husincckého.

Pravda — vždyt osoba Husova zrcadlí se podnes v těch ncúhlcd-ných řádkách hranaté fraktury; vždyt z těch položlutých, poločerných literek nyní ještě zyčítáme myšlenky, z těch přeplněných a překrcu- cených zkratek luštíme slova jeho. Vždyt skoro třetina textu zaznívá nám tu jako akkord polozapomcnutý, tu jako melodie ještě v nás žijící — vždyt tušili jsme při prvním čteni těchto slov ono silné péro velikého Čecha, lví. dráp ještě drží pevně ty rozpadávající se listy kodexu olomuckého. Písaři nám nepovídají nic nového — nemohl to býti nikdo jiný nežli Hus.

On zajisté sepsal i veliký český Výklad (10. listopadu 1412 odložil péro) o témž Dekalogu, jemuž věnoval i podobný malý traktát v žaláři kostnickém, svým žalářníkům 11a památku, a jejž na sz'č pouti kostnické lepil hostitelům k upomínce moukou na stěny, on zajisté byl původcem, onoho ,viklifského' opisování Desatera, na něž si v r. 1412 tak stěžovali rozmařilí kněží domácí. Kdo jiný horlil tak proti svatokupectví a smilnění, kdo jiný zval světské panstvo zakro-čiti, kdo jiný mluvil o Antikristu a jeho poslech v narážkách tak zřetelných, nežli Hus?

A čtcme-li opětně a srovnáváme-li traktát náš s ostatními pracemi reformátorovými, zúžíme dobu 1394—1414 v krátce ještě dále. Dvě práce Husovy nalezneme, jež projevují shody tak nápadné, že poslouží nám za další mezníky hraničně.

18. října 1407 měl Hus kázání svnodalní, které z veliké části s ,Exposicí Dekalogu' se srovnává slovně, ano do písmene. Toto kázání (na slova Apoštola: state succincti) náleží k nejznamenitějším výkonům Husovým, došlo veliké pochvaly a je v rukopisech hojně rozšířeno. Je docela jasno, že se k němu Hus pečlivě a dlouho připravoval; jest také dále na první polúcd patrno, že kázání je plod dlouhého přemýšlení a trudné práce. Znamenitě pojato, mohutně provedeno, bohosloveckou učeností prosyceno, opravnou snahou prohřátá je celé kázání jako najednou ulito z bronzu, jako vytesáno z jednoho kusu mramoru. Vše je úměrné a účelné; vše spěje za jedním cílem, vše je právě k tomuto konci sneseno a sebráno: i kdyby již sama příležitost nevedla nás a priori k tomuto úsudku, podrobným rozborem nabýváme a posteriori jistoty, že shodná místa textu našeho a tohoto kázání jsou 18. října 1407 zcela 11a místě, že text synodální nečerpal z exposice naší. Leč tínnž postupem nabudeme přesvědčení, že ,exposicc' čerpala z kázání synodálního; mnoho je v ní, co docela dobře se poslohehá v kázání, určeném kněžstvu, méně vhodně však v traktátu, psaném pro stoupence Husovy po venkově; rozsáhlé citáty vybočují z plánu práce (citáty z Petra Damiana, Ori-gena, Chrysostoma), které v kázání synodálním jsou v harmonickém souladu s látkou ostatní: to právě ukazuje, že byly sem odjinud přeneseny. Text náš vznikl až po 18. říjnu 1407.

A zrovna tak bezpečně nalezneme bližším ohledáním, že veliký český Výklad vznikl až po naší exposici. Není zajisté pravděůo-dobno, že by Hus, složiv r. 1412 ,věrným křestanům' knihu velikou i malý traktatek o Desateru po česku, byl ještě pro týž hlavně ,sprostný lid' skládal dílko takové latinsky. R. 1412 právě odvrátil se již Hus od latiny nadobro; pro-svůj národ pracuje jen po česku. Naše expo sice musila tedy nutně vzniknouti — a to dokazuje srovnání jejího textu s českým ve všech podrobnostech — před 10. listopadem 1412.

Tím také je zároven již vyřčeno — co ostatně dokazuje i podrobnější srovnání — že traktát náš je starší nežli veliký 1'ýklad Husův český. Tento zde jest obsažen jaksi in nucc. kdežto pozdější traktatek kostnický vypadá jen jako excerpt z velikého díla českého. Za to jest ovšem pozdější velikého Výkladu na Lombardovy knihy Sentencí — časté doklady z tohoto zdroje středověké učenosti dokazují, že Husovi ještě dobře tkví v paměti.

Tato doba — 1407—1412 — jest ovšem krátká; Hus měl v tě době mnoho ještě práce jiné a různé. Ačkoli traktát náš není příliš z'cliky. přec musil býti jistě pracován rychle a letmo, aby vůbec byl hotov. Toho stopy jsou patrné ještě dnes: mnoho citátů dlouhých, které ušetřují autoru vlastní přemýšlení, několik vadných uvedení, nepropracování látky — třetí exposice bývají pravidelně již odbyty macešsky . . . to vše ukazuje k rychlé práci.

Obráží-li se v textu doba ještě dosti zřetelně, není za to možno s úplnou jistotou stanovití bezprostřední podnět díla. Zdá se — jest to arci jenom zdání — že zárodek našemu traktátu položily poslední čtyři distinkce třetí knihy Sentencí Petra Lombarda, o nichž Hus četl na universitě na počátku roku 1409. Distinkce 37. knihy III. má název „de decern prcceptis” a probírá zároven s distinkcí 38. („de triplici genere mendacii”) a 39. („de periurio”) tři přikázání první desky a pět přikázání desky druhé; distinkce 40. probírá zbývající dvě přikázání desky druhé — a stopy tohoto výkladu Lombardova (v rukopise knihovny Klementinské sign. IX. B. 3., fot. 22Óv—232V) zůstaly ještě v našem textu dosti patrné. Obšírné výklady o lži a křivé přísaze (III. 3. riri., IX. 2—vypadají jako výtah z Lombarda, zbyla dokonce v textu kvestie (II. 17), jež málo se sice hodí ,,populo simplici”, ale má četné příbuzenstvo ve výkladu Lombarda — a zbylo i shrnutí dvou posledních přikázání do jedné kapitoly, právě jako u Lombarda III. 40, ačkoli symmetric takřka nutí k oddělenému propracování a také v českém Výkladu později si toto oddělené vypracování vynutila (kap. LXXyiI. a LXXVIIL). Ne-byl-li tedy Lombard podnětem, byl jistě mezi prameny; o tom svědčí i další pramen, kvestie ,dc imaginibus'. zužitkovaná v oddíle II. 12 až 13, jež rovněž má svůj původ v 9. distinkci III. knihy Lombarda. A rozumí se dále, že díla a spisky, z let 1409—1412 pocházející, zrcadlí se v našem traktátu: ze „sermo contra corizantes” (v. mou „Literami činnost M. Jana Husi” JO?—104, č. XLIV a) Přejato jest horlení do oddílu IV. 3., kázání Ps. Augustina proti hadačům, přeložené Husem a užité v české Postillc sváteční, ozývá se v II. 4., hájení 1'iklifových artikulů „de ablacione temporalium” (v. mou „Liter, čin.” 95—96), jehož zároven Hus se podjal (v červnu 1412) zanechalo hojné stopy v VII. 5. a j. —

Mezi dvěma velikými díly postaven jest tak traktát náš — a ve stínu jejich také zahynul. Kdežto Lombarda mánie (celého nebo částečně) zachovaného ve 14 rukopisech, českého výkladu máme (celého nebo částečného, tištěného nebo psaného do r. 1526) 8 textů, máme maličkého našeho traktatku texty pouze čtyři a z nich jeden vlastně již text zpracoval dle vlastní libosti. Světu učenému byl milejší vědecký výklad Lombardův, věrní Čechové zalíbili si veliký Výklad český a naše ,Exposicio Dccalogi' klesla v zapomenutí. —

Dne 28. května 1903 uplyne půltisíciletí od té doby, co poprvé v Čechách, v slavném sezení universit”- vznikl rozpor o články Vi-klcfovy. Poprvé tehdy, repraesentován svými mistry universitními, národ český vstoupil na dráhy nové, dal se do služeb nové ideje — a právem Palacký od tohoto dne datuje novou epochu v českých dějinách. Na straně obhájců vidíme — vedle staré gardy českých učenců — mezi prvními M. Jana z Husince. I on vstoupil tehdy na dráhu novou, obětoval vše za své přesvědčení vědecké i náboženské — dráha jeho končí v horkých dnech červencových 1415 na hranici plamenné v kvetoucích luzích kostnických, dráha národa však teprve v chladných mlhách listopadových 1620 před branami pražskými na tvrdých polích Bílé Hory ...

Je těžko, aby dne 28. května 1903 Čech si nevzpomněl na věčně památnou onu schůzi universitní, kdy poprvé s národem svým a v čele jeho stál Hus v boji za nové, lepší myšlenky. Je však radostno, můžcmc-li toto významné jubileum oslaviti začátkem nového, významného podniku — souborného vydání spisů Husových.

Po staletí vidíme úsilí tento čestný dluh národa našeho velikému Mistru splatiti: pokaždé práce uvázla, sotva začatá. Teprve nyní, po pracích Erbenových, Palackého, Tomkových dílo může býti s nadějí na úspěch začato — a dokonáno: první svazeček tento podává obraz, jak jest asi myšleno a pojímáno.

K tomuto szwzečku náleží dále traktáty Husovy ,de corpore Christi' a ,dc sanguine Christi'; oba jsou již připraveny do tisku a vyjdou, jak možná, nejdříve. Za další svazky vyhlédnuta jsou dvě uejdůlcžitější díla Husova: jeho jediný svazek kázání betlémských z r. 1409—1410, v jediném rukopise zachovaný, latinsky s mnohými českými vsuvkami sepsaný — a jeho veliké dílo dogmatické, universitní čtení o Sentencích Petra Lombarda, latinsky sepsané 1408—1409.

Podrobná data.

1. Titul podává rukopis A v incipit „E x posit i o d c c a-1 o g i”; í tím se shodují úvodní slova .exponendo Decalogum' i in-, cipit rukopisu B i D; titul ten srovnává se s usem Husovým: tak nazván „Výklad viery...” český, tak nazván spis latinský „Explicacio I. cpist. ad Corinth”. Není závady ani námitky proti němu: proč rukopis C nazývá traktát Collccta super X prccepta, bude vyloženo níže. Tak citují i dosavadní zmínky.

2. Obsah: „Populo simplici dicendum est illud, quod seribitur E.ro. XIX.” (I.) „Primům mandátům: non liabcbis dcos alicnos” (II. i—2) „Deum colerc debcmiis tripliciter — fidem integrant po-nendo in ipsitui. a nulla alio salutem sperando, nul lam rem sicud deum diligendo” (II. 3—16) „qucrititr, utrum aliquis possit in hac vita prcceptum dilleecionis adimplére” (II. 17). ..Secundum man-datum: Non assumes nomen Dei tni in vanum. periurando, male vottendo, Deum malcdiceudo.” (III. 1—11) „Tercium mandátům: Memento ut dieni sabbati sanctifices” (IV. 1) „peccata caucus, nichil operis cxcrccas, contemplacioni intendas” (IV. 2—§¦). „Quartum: Honora patrem tuum . . .” (V. 1) „corporalem. spirituálem i. c. sa-cerdotem, supernaturalcm i. e. Deum” (V. 2—6) „patrem celestem honoráre tenemur eciani in matre Cristi” (V. 7). „Quintum: Non occides” „corporaliter i. manu tua, verbo, spirit nalit cr” (VI. 1—4) „Scxtum: Non mechaberis” (VI. 1) ..nulli tc commisecas carnaliter et specialiter clerici, secundum Damianum et Arnestum (VII. 2—5J „ncque mechaberis scusibus exterioribus ncquc cordc” (VII. 6—7). „Septimám: Non furtum facies, superior inferioribus, tito cquali (non usurando), inferior superioribus” (VIII. 1—6). ..Octauum: Non falsum testimonium dices” (IX. 1) „ncquc mendacio, ncque verbis nociuis, ncque factis simulatis” (IX. 2—„Nonum et deci-nium: ,Non concupisces etc.' pertinent ad actum cordis (X. 1) „non concuptsccs vxorem proximi, non concupisces rem alius: concupi-scencta tria mala facit: aniniam inficit. inflanimat, cruciat” (X. 2—4) „probat Chrysostontus” (X. 5). „Propositis mandatis Moyscs prémia et penas populo promittit” (XI).

Obsah ukazuje, ve srovnáni s Lombardem III. 37—40 a s Výkladem kap. XXXI—LXXIX, že zhruba dílko zachováno celé; arci 11a konec písař citáty z Deuteronomia, jež z1 českém Výkladu kap. XXXI položeny jsou úplné, značně přikrátil a tak bylo by možná, že nějaký závěrek Husův (jako u Erbena I. 58 jest devět řádek) nám nyní schází. Také irvnitř některé citáty scházejí.

Tendenci vyslovuje úvod ,,expoucndo decalogiím populo simplici”, nexus s okolím naznačuje asi citát (1.) současného velikého Výkladu kap. XXXI. C (podle rukopisu Strahovského, sign. Čes. I E 1 fol. 62: 11 Erbena I. 5./:) ,,z této řeči máš, že dobrý obyčej mají. kteříž učie a piší boží přikázanie v kostelech a v svých domiech; neb činic jako jest Boh přikázal a že to písmo mož i z'ltiteatom sě dostali. A tientto písmeni szrchupsaným jsú pohaněni kněžic, kteříž netoliko sami neumějí, neučí, nekáží, nepíší božích přikázání, ani držic, ale bránic jiným i psáti i prožiti a nazývají ty bludné Viklc-fišky, kteříž je káží a píší v kostelech a v domiech.” Míní se tím doslovně arci jen zápis desatera; ale není pochyby, že ani výklad de-kalogu nebyl kněžstvem přijat příznivě.

3. Rozdělení jest jednoduché: úvod (I. 1—2, A fol. 62r) podává text Exo. XIX., co se stalo před vyhlášením Desatera; závěrek (XI., fol. A T—73v) podává text Deuteron. XXVI, XXVIII o trestech a odměnách; práce sama (II. I—X. 5) vykládá o přikázáních (I ač VIII, pak o IX a X dohromady) jednotlivých vždy trichotomicky; in a tam připojeny exkursy (kvestie, de mendacio, de periurio, d: usurariis) jednotlivé. Graficky lze takto znáeořniti:

A. Úvod — /. (Exo. XIX.)

Z rozvrhu tohoto vidčti, že dílo .jest dokončeno; zdánlivá nesouměrnost v odd. X. je založena již v Lombardovi.

4. Inc. rukopisů „Locutus est Dominus” jest citát. Text sám počíná slovy „Exponcndo decalogum poplilo simplici”, podobně jako začínají jiné traktáty Husovy. Explicit „auferamini tle terra” je citát a zdá se, že usečený. Podle textu Deutcronom. a českého Výkladu (Erben I. 38) snad se končilo prvotně ,,11011 erit, qui emat” (míněni toto ovšem není příliš pravděpodobné, vzhledem k souhlasu rkp. ABC). Zdali poslední „Amen” je Husovo, či písařovo (v rkp. B čteme místo něho ,ctc.'), těžko rozhodnout!.

5. Původství Husovo dokazují

a) svědectví vnitřní; věcná shoda s Lombardem III. 37—4° a 1'vkladem 31—79; tu zvláště kvestie II. ij podobná Lombardov- ským; II. 13 o ymagincs = Lombard III. 9; citát z Chrysostona. III. 3 = Výklad I. 101; závěrek XI. = Výklad I. 54—58 atd. Citát z Augustina (recte Caesaria) a horlení proti hadačům II. 4 je totéž jako v rkp. Mikulovském (v. mou „Liter, činnost” VII) a v svátečních kázáních (na si'. Tomáše, Post. 1563, CLXX1IIr a j.\. Výklady o odnětí statků kněžím skrze pány VII. 6 jsou shodné s výklady při obrané Viklefa (v. mou „Liter, činnost” 95—96); horlení proti tanečníkům IV. 3 totéž jako v jeho „sermo contra corizantes” v rkp. kapit. O LXXI a D L; kárání hráčů a pijáků namnoze (III. 8 a j.) týmiž slovy jako v kázáních betlémských rkp. knih. III. B 20; výklad, že kněží jest ctíti V. 5 podobný textu kázání synodálního jednoho mnou nalezeného a vydaného (v. Věstník České Akademie 1900, 547—550). Výklady konečně o knězích smilných, o Antikristu jsou dobře známé ze všech větších českých spisů Husových. Ostrý citát z Petra Damiana (ač jiný nežli zde) proti svatokupcům čteme rovněž v Svatokupectví (E. I. 400). Příklady o slunci hmotném a výklady o opilci se téměř doslova shodují s Husovou kvestií ,,dc vera felicitate” (vydanou ode mne, progr. Minervy, 1899, str. 9—10); citáty ze sv. Jeronýma, Pavla atd. k téže věci jsou uvedeny stejně jako ve Výkladu (I. d.5—66); slova Výkladu (I. 58): „já napsal sem je pro lidi hrubé” zní téměř jako ohlas úvodních slov našeho textu ,,cxpo-nendo decalogum populo siniplici”; některá místa ve Výkladu prostě přeložena do češtiny; ano dle Výkladu můžeme i text opravili:

I. 59 „Die ,pán', aby sě ho bál, a die ,buoh' aby jeho miloval, a die ,tvoj' aby nade všechny jiné pány sobě ho vážil”	I. 2 ,,,Iigo sum do minus' ideo ti-mendus, ,Dcus' ideo colendus. ,tuus' ideo amandus . . .”
I. 60 „máš boha milovati nade všechny věci rozumem a lak bez bludu, a volí, a tak bez odpory a třetic pamětí a tak bez zapomenutic” (před tím vyloženo v textu srdce-duše-mysl jako v lat.)	I. 17 ,,ut homo actu semper di-ligat ex cordc, i. intcllcctu sine errore, ex tota anima i. volun-tatc sine rctraccionc ct ex tota mentě [i memoria] sine obli-uione”

A tak z Výkladu bylo by možná stále pod čarou uváděti místa parallclní, tu slovně, tu omylem stejná; jsou arci i odchylky, pochopitelné, jet Výklad asi pětkrát větší textu našeho.

Ano, i v traktátu ,De decern prcceptis', napsaném v Kostnici žalářníkům, Hus z paměti drží se skoro věrně výkladu našeho aspon obsahem; ano i citát z Ambrože „Pasce fame. . .” nalézáme na témž místě, jako v našem textu (Opp. 1558 I. fol. XXXr).

Taktéž doslovné shody nalézáme s texty latinskými; tak s kázáním synodálním na slova ,Abiiciamus opera' (v Opp. II. f. XXXIXy týž citát Orig.. o němž hned šíře), zvláště však s kázáním synodálním ,Statc succincti' z r. 1407, 18. října. Toto shoduje se na fol. XXXJIIv až XXXIVr skoro doslovně s naším textem na VII. 4—8, se všemi doklady z Pavla k PH., Tit. I. Kor. atd., i s citátem ze Statut Arnoštových a s obšírným výpisem Origenova výkladu 11a IV. knihu Mojžíšovu. Shoda slovná vyplnuje přes dvě tiskové strany, není třeba proto jí zde uváděti; jde tak daleko, že vlastně jest příslušná ěást našeho traktátu jen zpracování textu synodálního. Opravuje se jím mnohdy text. v našich rukopisích porušený; ukazuje se přirozený pořádek, jenž nyní není přesně logický; ukazuje se zároven vzor exaggeracc stilistieke: v J II. 7 vypočítává Hus řadu hodnostářů světských od císaře až k malému panoši, jenž nehodí se dosti dobře do výkladu ,popitlo simplid; jest to však jen mutatis mutandis týž výčet, jaký o hodnostářích církevních podává synodální kázání (ve vydání Norimberském II. fol. XXXIVr).

Formální shody jsou rovněž hojné; připojení „ego autem non audeo ...” (VI. 2) je čistě hiisóvské: srovnej Lombard, IV. 38 (rkp. Petrohradský for): „sed ego audacter confitcor, quod . . .”; taktéž ..in spe sancti archiepiscopi” (VII. 5), nebo ,sy maniaci praecipui hacretid (VIII. 3) je způsob Husův. Více shod bude možno uvěsti, až také latina Husova bude lépe prozkoumána.

b) vnějším svědectvím je incipit rukopisu A „per Joanncm Hus”, sice pozdější ale přece staré. Také explicit rukopisu B „per rev. magistrům Johannem dictum H...”, třebas Hus vymazáno, svědčí týmž způsobem. Za Husovo dokládá i Loscrth 1883; u mne je zařazen spis pod č. IX. mezi díla bezpečně Husova. Námitky nebyly žádné proneseny. Rukopis C arci svým explicit přikládá „Col-lecta” ta Štěpánu z Vilhartic; ale níže poznáme výklad této odchylky. 6. Čas určuje incipit „excerpta Pragc” před konec r. 1412, kdy Hus se odebral do exilu, a narážka VIII. 2: „sacerdotes symoniaci... falsas indulgcncias. . . fictas rcliquias. . .” snad do doby po květnu 1412 (?). Výtka IV. 5: „ex timore humano retrahuntur a libera ve-ritatis confessionc” ukazovala by na začátek boje; na ostrost jeho ukazují výtky II. 6 „sacerdotes coneubinarii” a j. A k těmto zřejmým narážkám přistupuje důvod ex silentio: není stopy po červencové popravě tří jinochů; s tím se shoduje i parallclismus s obranou Viklefa a také to, že Viklcf není nikde citován. Tedy as 1410—1412.

7. Rukopisy tohoto textu zachovány jsou celkem čtyři.

A.. C. k. studijní knihovna v Olomouci chová pod sign. I c 34 (také 1 V 14) sborník traktátů Viklefových a Husových, jenž byl již několikrát popsán (BUDDENSIEG, Joh, v. Wiclifs Polem. Schriftcn 1884; V. TILLE, Věstník České Akademie IV. 1894. 443 atd.). Je to papírový kodex, o 210 11. ve staré, dřevěné vazbě (desky potaženy šedou kožíj, jenž někdy v XV. stol vznikl z několika různorodých a různodobých textů. Vročení a obsahu nemá; byl patrně majetkem nějakého katolíka, jenž některá místa závadná vymazal, pak náležel kališníku, jenž opět k vymazaným místům připisoval, v XVI.—XVII. stol. byl konečně majetkem rodiny Griinpuhlů.

Původu jest kališnického. Obsahuje traktáty Husovy (české vypsal TILLE na místě uvedeném, z latinských nalézáme trojí kázání synodální f. I2CJV—15JV — rukopis omylem poslední dvě připisuje Jakoubkovi —, spis „de eorporc Christi” f. n8r—124.x, traktát „de arguendo clero” f. i.55r—ióor, některá jednotlivá kázání z postili latinských f. ióir—i/iv a některá excerpta o šesti bludích česky i latinsky IJ2X—ifsvj i Viklcfovy (hlavně jeho Dialog f. ir—23V, pak některé drobné traktáty), pak různé drobné spisky a poznámky téhož směru literárního.

V něm na jol. 62r—75V zapsán jest traktát náš (tento text zve se pak níže vždy A.) rukou asi polovice XI'. stol., jinou nežli texty ve sborníku předcházející a následující. Jest opis, opis chybný (opi-soz'ac často nechal mezeru asi té velikosti, jakou měla skupina písmen jemu nečitelná), mnoho napsáno chybně, mnoho vynecháno, leccos i přidáno. Písaře kodexu značím písmem e. Mnoho jeho chyb opravil rubrikator, současný — jeho opravy označuje značka e'. Přípisky jiné jsou označeny e” (jako Ó2r in inarg., málo pozdější). e:i pozdější (jako Ó2r dole) a e4 nejpozdější (62T nahoře). Všechny opravy daleko nevyčerpávají chyb a jsou ještě z XV. století. Některé marginálie náleží do textu, většina však nikoli — tyto poslední uvádím jen pod čarou. Aby bylo patrno, jak asi písař užívá zkratek, interpunkce a velikých písmen, otištěn jest oddíl IX. 2 (rkp. fol. f$t lín. /5—23) věrně, pokud lze tiskem napodobiti. dle rukopisu. Kromě toho při první straně označeno i rozdělení v řádky. Práci jsem provedl v lednu 1901.

B. Archil' metropolitní kapituly svatovítské v Praze zaznamenává pod sign. H X rukopis „Scdulia”. Jest to kodex prvé polovice XV. stol., papírový, velikosti 220 mm. a 147 mm. (ztloustl 58 mm.), 266 listů. Složky listů jdou po dz'anacti (sexterny; kustody na př. 6$v a j.), pořádek jich je správný (stránkování pochází ode mne), tu a tam snad vyříznut list. Psáno jest pravidelně v jednom sloupci, písařem řemeslným, rychlým písmem, inkoustem tu černým, tu zažloutlým (to zvláště tam, kde byl rukopis vydán vlhkosti, jejíž stopy jsou rozsáhlé). Sloupec jsou oránicováuy (sloupec .Exposice' mívá rozměry IJ4 X 108 mm.), práci písařovu dokonal rubrikator. jemuž tu a tam nechal písař mikrogramniy ; po nich ještě přišel korrektor. Majitelé rukopisu (do XVII. stol. není o nich zpráv; od XVII. stol. kodex jest v archivu kapitulním) zanechali hojně přípisků í' části prvé, českých i latinských; rasury jsou velmi řídké.

V tomto kodexu na zvláštních dvou scxtcrncch (kustos fol. 246V predictis) jest část samostatná, jež obsahuje na fol. 235V—2$iv text našeho traktátu (text tento sluje níže B.). Listy 235*— 37v Js0\[ psány hustěji (mívají po 39 řř.), listy 23JV—251V řidčeji (mívají průměrně po 32 řř.) touž rukou, jako kodex ostatní. Písař jejich užíval obvyklých zkratek i ligatur, rubrikator pak červeně nadpisoval jména odstavců, postranní hesla, připojil interpunkci (užívá čárek i teček ., značek vynechání ,. ”, odděleni odstavců CT G a přetrhuje červeně písmena začáteční) a podtrhoval citáty červeně (,d e prim o Y s a i e' atd.).

Text tento psán jest — bylo právě řečeno — týmž písařem, jenž na jol. 2v—234X napsal text Sedulia a jenž f. 233? přidal vročení (nyní částečně pomazané a poškozené): „Explicinnt collecta super Sedulium reportaiá post .1/. G. (rasura) sublectorem Rakonicensem, Et hoc per manus Joliannis dicti P (rasura) de IVa sub anno Domini M CCCC XVI in vigilia sancti Thome de Aquino, confessoris Domini (5a jer. in. Jciunio).” Týž písař z1 našem sexternu připojil dále excerpta ,de luxuria' ,corcd etc. (na Jj2v jest opět řádek zalit) a pak skončil ióřádkovým citátem z Mladenovicc; foli. 253—254 jsou prázdna. Na posledních listech kodexu jdou různé pozdější zápisky.

C. V téže knihovně nalézáme (sign. D LIX) krásně zachovaný kodex pap. XV. stol. (velikost 213 X -T5.5 mm., ztloušti 39 mm.) ve staré, dobře zachované vazbě (dřevěné desky potažené žlutou koží: byly ozdobeny pěti puklami v předu i vzadu: dnes dvě ze zadních scházejí, taktéž obě sponky jsou utrženy). Obsahuje celkem I4d listů (traktáty Pascasiovy, Augustinovy; listy Kapistranovy; známý list z doby husitské .Eloqjicnti virů' etc. fol. 49T—69Y; třináct listů je prázdných); náležel Štěpánu Ringliantlovi. děkanu Karlštejnskému ke konci XV. století, vznikl asi v pol. století tohoto z největší části rukou Vilhartického faráře Štěpána (jol. 94X je vročení 1456). Na jeho popud dva písaři psali a on dopsal „1454 in adventům predi-catum in Vilharticz” na fol. 1331—142X zvláštní .collecta super X prccepta', jež jsou volné zpracování Husovy exposice. První část tohoto textu (fol. 133) obsahuje úvod docela samostatný, v Husovi nepřicházející, rukou jinou a jiným inkoustem; část druhá (fol. 134T—13/T ř. 14) obsahuje text volně vzdělaný na základě práce Husovy (výklad 1. přikázání), avšak značně prokládaný a rozšiřovaný; ruka jest táž jako v kodexu ostatním fol. gjv nu; konec pak (fol. I3jr—142X) obsahuje vlaslní písmo Štěpánovo, jenž se většinou spokojit je pouhým opisem Husa. avšak zkráceným a v jednotlivých slovech libovolně měněným. Objevil jsem a srovnal v dubnu 1902.

Pokud se týče filiace rukopisné, patrno jest. že rukopis C má cenu jenom podružnou. Text jeho jest libovolně měněn, doplnován i krácen; je to vlastně již práce Štěpánova.

D. C. k. veřejná a uuiv. knihovna pražská v Klementině chová pod sign. V F 17 dávno již známý kodex husitský (v. mou ..Literami činnost M. Jana Husi” str. 18 č. 46 a doplněk J. Truhláře ve Vest-uíku České Akademie 1900. 472), v němž nejnověji J. Truhlář ukázal nový text naší .exposice' (v. Český Časopis Historický, 1902, str. ?/ó pzn. 1.). Kodex tento (prvotní signatura jeho na deskách D 71 K, na hřbetě má signaturu jesuitskou Y II ? ;i. 49), celkem dobře zachovaný, ve staré původní vazbě (desky dřevěně, šedou koží potažené, hřbet od jesuitů červenobíle nalakován,), bez určitého vročení, vznikl asi v druhém nebo třetím desítiletí věku XV. Obsahuje (nyní) na prvním místě (fol. ir nn.) traktát sv. Augustina de contemptu mundi. dále pak traktáty strany pokrokové kolem r. 1400: kázání Znojmova, Stepána z Kolína, Jakoubkova atd., také arci traktáty Viklcfovv a — pro nás nejdůlečitější — dva traktáty Husovy: jol. ig$r—204X traktát „contra praedicatorem Plznenscm” a 204V—2oSr „de tribus ditbiis”. Podobá se tedy obsahem — a i jinak formou a věkem — sborníku olomuckému (A). Rukopis psán byl různými písaři a není dochován celý; má zachováno ještě staré poěítání listů a toto počíná listem 10., foli. 1—9 tedy scházejí z předu. Leč schází také konec, zdá se jen poslední (nyní 231.) list. jenž právě obsahoval konce traktátu. Poněvadž pak již větší část listu 208 (s podpisem Husovým) uříznuta, zdá se pro nepřízen ke směru našeho kodexu, podobá se pravdě, že i poslední list byl vytržen úmyslně. Dcfektní byl kodex náš již v XVIII. stol., ježto jcsuita-katalogisator, jenž na předním přídeští seznamenal obsah, měl rukopis v téže podobě jako nyní, V tomto rukopise nalézáme jako poslední kus „decalogus trimembris” (fol. 2iór ad extr.), psaný zběžným písmem tehdejší doby, s rubrikaecmi a opravami; traktát ten činí samostatnou část kodexu (velikost listů 214 X mm., prostor pro text, orámcovaný, má rozměry 163 X 108 mm.), jest dosti zachovalý (jen poslední list nyní vypadává, ježto závěrek byl násilně vytržen) a má i rubrikace dosti dobře provedeny. Pěknou úpravou řadí se nejblíže k rukopisu B, za nímž ani věkem nestojí daleko (podle různých indicií text náš, ncbyl-li vůbec psán r. 1412, jest tohoto roku jen málo pozdější) a s nímž i textem ještě nejvíce se shoduje. Na stránce mívá 3$—39 řádků a končí abruptními slovy: propter adinvenciones tuas. Text tento nazývá se v ostatku D, jeho písař d; rubrikator d a pozdější jeho majitel, jenž leckde leccos korrigoval, d-. Tím se také končí cclv kodex V F 17; na zadním přídeští následuje pak jen fragment latinské listiny z konce XI'. sto-let. 'Text — náleží k nejlepším — jsem srovnal se všemi třemi ostatními rukopisy 4.—8. září IQ02. —

Pokud se týče filiace rukopisné, patrno jest ihned, že čtení rukopisu C třeba vylouěiti z úvahy, jako libovolně odvozená; jen čtení rkp. ABD možno pokládali za samostatné varianty; jen při některých chybách rukopisů ABD (v pzn. 111, ijg atd.) můžeme dáti přednost i čtením jeho. Ale jest patrno, že text, dle něhož Štěpán pracoval, byl podobný předloze rukopisu B (skoro v každé třetí odchylce shodují se oba rukopisy proti rukopisu A), že oba písaři čerpali ze spolrě-ného pramene (*Z). Že z'sak to nebyl rukopis B sám, jest patrno právě z pzn. uvedených.

Text B odchyluje se dosti značně od rkp. A: přidává na př. in hoc (43), hic (63), sunt (70) atd.; má chybná čtení proti správným v A: habuit proti habebit (89), cum proti tainen (71) (jež vzniklo z nepochopené zkratky tn) atd,; má konečně mezery: (25) schází verum, (137) potům prebendo, (48) tempora Antichristi, a často citáty (29, 75, 77, 87, 112 atd.); někdy i celé řádky (72, kde text C shoduje se s A). Z toho vyplývá, že text A nemohl býti opsán z rukopisu B; že nebyl opsán také text C, bylo právě vyloženo.

Ale zrovna tak jest jisto, že rkp. B nebyl opsán ani z A ani z C; oba rukopisy jsou značně pozdější. Zbývá vyšetřiti, za poznané souvislosti B a C, která recense textu zasluhuje přednost před druhou. A tu jest vidno, že text B má některé přednosti před A (A vynechal na př. actum 37, 86, čtyři slova 313, celý řádek 339 atd.), také někdy čte lépe zkratky (194 cquix'alcns m. chybného cqualibus v A, 308 cnim místo autem, 62 sicud m. sed atd.), a celkem podává text lepší (leč také A někdy čte správně: Ij8 torporis m. corporis, 389 omare m, quarc atd.). Rkp. A podává za to text úplnější: nebylo by bývalo možno, zejména citáty Husovy podati věrně, kdyby se nebyl text A položil základem.

Avšak předloha rukopisu A nebyla totožná se *Z, nýbrž, jak na první pohled z variant patrno, značně odchylná. Poněvadž však v celku se shodovala, musíme pro ~:'Z a A předpokládali předlohu *Y. Tato měla určité chyby: měla mezeru v IX. 4, již můžeme vyplniti jen z kodexu D (a jež je ovšem iABC), měla chybu .cxclusiue' (pzn. 322, opět v ABC) již opět D opravuje v ,exclusione', měla společnou odchylku .Ad illud est' VII. .5 (pzn. 273) atd,, zvláště však to dokazuje text .homicidiuni oris' (pzn. 211): tu A i B před oris škrtly stejně ,opcris', C má jen chybné ,operis', D jen správné ,oris'.

Předloha tedy textů A i *Z nebyla bez chyb; tato předloha *Y však nebyla předlohou textu D, z něhož chyby uvedené můžeme opravit) a mezery nahraditi. Text D i *Y předpokládají tedy předlohu novou. O tom svědčí ostatně i samostatné mezery D (pozn. 394, ^08 atd.). Tato předloha (*X) nebyl však vlastní rukopis Husnz', nýbrž chybný opis; to je patrno z chyb, jež jsou všem nynějším rukopisům společný: citát Ekklcsiastiku (E) je všude chybný, I. 17 je všude .memoriam' vynecháno, VII. 6 jest všude ,Dd (nebo ,did) přidáno, III. 3 je všude chybné ,Deum' (m. animam) atd. Z toho plyne, že z původního textu *V učiněn byl záhy mimo jiné chybný opis *X a z tohoto chybného opisu vyplynuly postupně všccliny naše rukopisy.

Schéma filiace rukopisné jest tedy toto:

*V *x *z (III. H. Deum?, VII. G -\- tliei. 1. 17 — memoriam)

K opravě chybného *X můžeme užiti pak parallel Husových a ci-4 tátů Písma. Arnošta i Otců.

8. Tisk tento jest první. Chtěl jsem pokud možno podati znění rukopisu A (vzal jsem jej ca základ, poněvadž jest se všech nej-úplnější), ale ovšem také text ětitelný. Do (špičatých} závorek jsem dal, co do textu náleží, ale rukopis nemá, do [rohatých], co rukopis má, ale do původního textu nenáleží, rubrikacc otištěny tučně, citáty protože ně. Přidal jsem rozčlenění a interpunkci, rozpustil jsem zkratky (jen stálé jsem podržel: s = scilicet, i —id est, q = questio etc.) — jinak se mi zdálo nevhodné drželi se všech zvláštností písařových na úkor textu Husova. Jak chybně e psal, svědčí na př. srovnání textu rukopisného s textem Vulgáty v XI (některé hrubší omyly jsou vytčeny v poznámkách) anebo srovnání citátu Origenova v VII. 6 s originálem: m. rukopisného i. [—id est] má Origcncs iidem, ni. „nou docucrwit' — monuerunt — dederunt — fucrunt” všude -hit, místo „ct lex dittina” správně „id est lex Dei” atd. Také různé pravopisné kolísání písařovo nebylo mi vzorem, ani jeho interpunkce, ani jeho zkratky: zdálo se mi nevhodné psáti 'jednou totu a podruhé totum, když obojí se vyslovovalo stejně a při pomalém psaní psalo jen totum. Za to arci podržel jsem Husův pravopis pokud se týče e = ae (sepc místo sacpe), c za t (paracior — paratior), k za c (ka-rttás — caritas), v za u na počátku slov (vnde, vntbra — m. uude). u za v uprostřed (cessauit m.' cessavit), y za i na počátku slov (yma-go, ydiota — imago), z za s v koncovce -iso (dogmatizo atd.), w za vu (\vlt=^zult), ii za i v hiis. . . a některé jiné drobnosti. Píši tedy: michi (nizhil), nuuccio (peceuniaj, quatuor. dogmatizo. di-stingwo. salnm, comittere, summere, toUero, evangelium, Ayobolus, excqucio. nittor. aput, sicud. Cristus (a vcluá). Zdálo se mi nevhodným, oblckati středověkou latinu v roucho novověké. Místo i, i a j užito jen i. místo 1 a s užito jen s, při luštění zkratek byla vzorem jednak ostatní forma rukopisu, jednak rukopisy ostatní. Že bych byl všude text eniendoval, ne lie ho tím si ani sám: tolik však možno říci s jistotou, že jest ted lepší, nežli v kterémkoli'ze čtyř rukopisů.

Při sestrojování textu užito arci toho, co shora vyšetřeno o filiaci rukopisné: nejlepším se okazuje kodex D, nejúplnějším kodex A- Text jest však (v poznámkách vyčteno přes tišíc variant) tak pokažen, že není možno, pokládati nejlepší rukopis zároven za správný obraz původního textu, a proto položil jsem za základ text nej-úplnější A. Tento obsahuje mnoho vsuvek; některé možná snad přibyly od Husa samého při přepracování. Kde se mi zdálo, že vsuvky jsou bezpečně pozdější, odkázány do poznámek pod textem; l^11'1 oýkázány i české glossy rukopisu D a A, acko'.i je vždy možno, že již některé glossy české byly v prvotním zapsání Husově. Kde zdálo se. že vsuvky mohly by aspon pocházeli od Husa, jsou pojaty do textu, ale vloženy do rohatých závorek (v překlade českém jsou i tyto vypuštěny). Ostatek pak podržen všude text rukopisu A, kde to bylo jen poněkud možno. Při místech zkažených a pont- šenych postupováno pak dle tohoto schématu: bylo-li několik čtení mocných, dávána přednost čtení, v němž shodovaly se rukopis D a B před čtením rukopisu A; taktéž shodnému čtení rkp. AD před B (rukopisu C užito vůbec jen auxiliarně). Mezi čtením rukopisu A^ a B cennější jest, jako starší a správnější, čtení rukopisu B; čtení rukopisu D jsou cennější, nežli čtení rukopisu A i B samotných, a rovnocenná se čtením shodným obou těch rukopisů (D = *Y); tam však, kde všechny rukopisy mají chybu (*X), jest souhlas jejich rovnocenný s textem parallel — Husových i citovaných textů. Mezi takto zbudovanými rovnocennými variantami dána pak té přednost, která vyhovovala smyslu, nebyla odvozena z ostatních a sho- . dovála se s usem Husovým. To vše arci jen v tom případě, že čtení ' rukopisného nebylo možno hájiti. Jinak by ovšem bylo bývalo převrácené počínání, chtíti snad originálním textem Vulgáty, Origcna, Chrysostoma, Statut atd. opravovati chyby, jež byly již v prvotním textu Plusově. Na př. citát: „si quid ligaveritis” atd. /V chybný, ze Vulgátě nepřichází; ale Hus tak cituje vždy a v jiných svých spiších pravidelně; nebylo tedy sazeno na text, přes jeho omyl.

9. Pramenem textu, jak svrchu vyloženo, byla jednak ,Glossa^ ordinaria', jednak Lombard. Hojně užito též synodálního kázání z r. 1407 (.State succincti'), z něho čerpán i jeden citát Statut Arnoštových a Origcna. Zdali i ostatní citáty^, zejména ze sv. Jana Zlatoústého, pocházejí takto z druhé ruky, nebylo mi možno zjistiti.

10. Imitací textu našeho do jisté míry jest Husův český Výklad. Také práce Štěpána z J'ilhartic 1454 (=kod. C) textu našeho užila jako materiálu. Jakýsi náběh ke zpracování, zejména jeho rozšíření, podává již kodex A.

11. Překladu textu našeho není ze starší doby žádného. Teprve nýníýiQošJ přeložil text ten do češtiny AI. Svoboda podle textu zde otištěného (hlavně dle rkp. A, mimo jeho přídatky).

12. Literatura jest rovněž skrovná: poprvé na text upozornil J\~?scrtl! (Hus Wicíif, 226 pzn. 3) r. 1881, o něco málo obšír-nejšíjopis podala 1900 má ,Htcramí činnost M. Jana Husi' (str 75, c. IX), o čase malou zmínku jsem učinil ve Věstníku České Akademie (1900, 563).

13. Cena našeho díla jest dos/i relativní. Jest dobře spořádáno a symmetneky stavěno, nelze mu upříti ani horlivosti reformatorskč a jasnost výkladu není ani přetížena scholastickou učeností ani uc-zabřídá do nesrozumitelnosti. Leč všechny tyto přednosti nemohou dílo postaviti po bok velikému českému Výkladu: proti tomu má jen eenu průpravy a úvodu. Tím však roste zase jeho cena litcrarně-histerická: pro nás je neocenitelným středním článkem spojovacím mezi Husovou poslední a největší latinskou prací akademickou a mezi první a největší lidovou prací českou: jazykem jsouc ještě latinská a akademická, jest přece již duchem česká a lidová.

14. Vydání toto má účelem pouze otisknouti text, tak jak naše nynější rukopisy dovolují. Jde tejdy ve všem, pokud možná, za textem rukopisů, a úvodní poznámky vykládají jen to, co z rukopisů samých lze vyčisti. Jest tu účelem edice, nikoli meditace; veškery ilvahy o vydaném textu odkázány jsou době pozdější — nebyly by vůbec možné, kdyby text nebyl vydán. Ostatně mám za to, že správné uvažování o textech Husových může nastati až po vydání všeho toho, co naš: rukopisy podnes od něho zachovaly, že může hýli jen korunou práce vydavatelské, nikoli jejím východiskem. K textům Husovým, podle mého mínění, stojíme asi v témž poměru, jako humanisté vlaští k textům klassiků; je třeba napřed texty vydat i a odkázati filologům budoucích věků učené úvahy o jejich filiaci a provenienci. Toho, co nám Hus zanechal, jest spousta ohromná; a můžeme vskutku říci slovy Písma: ,,muudum tradidit disputationi corum.”

||| Incipit exposicio decalogi excerpta Prage per Joannem Hus ¹
Incipit exposicio preceptorum Dei ²
Incipit Decalogus tnmembns ³  [back]

<Exposicio decalogi.>

<1>

<1.>LOcutus est Dominus cunctos sermones hos« etc. Exo. XX. ^a Exponendo j decalogum populo simplici dicendum est illud, quod scribitur Exo. XIX. ^b : »Moy|ses ascendit in montem ad Deum ⁴ , vo-cauitque eum Dominus de monte et ait: 'Hec dices domui Iacob et annuncciabis filiis Israel: ...-,Si audieritis I vocem meam et custodier itis pactum meum, ér it is mi eh i inpeculium in cun c-tis populis. ⁵ Mea est enim omnis terra et vos eritis michi in rejgnum sacerdotale et gens sancta.' Hec sunt verba, que loqueris ad filios Israel.* |Venit Moyses etconvocatis maioribus natu pop ul i, expo suit omnesj sermones, quos mandauerat Dominus responditque vniuersus populus simul: | »C u n c t a, que locutus est Dominus, facie m us « Cumque retulisset Moyses verba|populi ad Dominům, ait ei Dominus: »Iam nunc veniam ad te in caligine | nubis, ut audiat me populus loquentem ad te et credat tibi in perpetuum.« |Nuncciauit ergo Moyses verba populi adDominum. Quidixitei: 'Vade ⁶ | ad pop ul urn et sanctifica illos hodie et eras, lauentque vestimenta sua | et sint parati in diem tercium;« etc. vide ibi. ⁷ Et sequitur ^c : »I am que advenerat dies | terci us et mane ⁸ inclaruerat. ⁶ Et ecce ceperunt audiri toni | trua et micare fulgura ⁹ et nubes densissima operire montem|

1) A; Verba per J. H. adscripsit in A e.4 — [back]

2) B; loco eorum, quae leguntur in A. — [back]

3) D; vide annot. (2) — [back]

⁴ 4)BCD; ita eliam Vulgata: in A dominum errore scribar. —

5) ABCD; in A scriptor delevit gentibus. — [back]

6) ABD; in A rasum. — [back]

7) BD; A infra. — [back]

8) ABD; in A —e supplevit e1. — [back]

9) BD; ita et Vulgáta: in A fulmina errore scribae. [back]

a) Exo XX. 1. — [back]

b) Exo. XIX. 3 — 11. — [back]

c) Exo. XIX. 16. [back]

clangorque buccine vehemencius perstrepe-bat. Timuit populus, | qui erat in castris« —

<2.> »Locutus« ergo »est Dominus cunctos sermon es hos«d — et ¹⁰ quia | Dominus locutus est, ideo diligenter sunt audiendi — »Ego ^d sum Dominus Deus | tuus, qui eduxi te de terra Egipti dedomo ser-vitutis* — »Ego ^d sum | Dominus« ideo timendus ¹¹ >Deus« ideo colendus,, »tuus« ideo amandus. [Et|statim ¹² sequitur]

<II.>

Primum preceptum.

<1.> Primum preceptum ¹³ : »Non ^e habebis deos| alienos coram me ¹⁴ ; non facies tibi ¹⁵ sculp-tile neque omnem similitudinem, | que in celo est desuper et que in terra deorsum, n e c eoru m, que sunt in aquis | sub terra. Non adorabis ea neque coles: ego enim sum Deus tuus zelo|tes visitans iniquitatem pat rum in filios inter-ciam et quartam generacionem | eorum, qui oderunt me, et faciens misericordiam in millia hiis, qui diligunt | me et custodiunt ¹⁶ precepta mea.«

<2.> Nota, quod mandata Dei decern, que populo | per Moysen tradita sunt, digito Dei sunt scripta in duabus tabulis | lapideis. In vna tabula ¹⁸ fuerunt scripta tria precepta, que nos ordinant in | vita ¹⁹ contemplatiua ²⁰ in Deum, quia primum refertur ²¹ ad Patris ²² | potenciam, secundum ad Filii sapienciam, tercium ad Spiritus sancti bonitatem. | Alia septem fuerunt scripta in secunda tabula et ilia nos ²³ or-

10) BC; deest in AD.— [back]

11) in A addidit e2 nam Dominus inter-pretatur quasi minas dans. — [back]

12) Ante statim in A denuo fa/so repetilum et. — [back]

13) BC; AD mandatum. — [back]

14) D et Vulgata; deest in ABC. — [back]

15) B; ita et Vulgata; deest in ACD. Ad ea in A e3 adscripsit: Mth. Magister >Quod est mandatum magnum in lege?« Crisostomus: Magnum et maximum man-datum dicimus, quantum ad dignitatem mandatorum, non quantum ad uti-litatem. Alioquin utilitas omnium mandatorum una est et omnia mandata quasi unum esse videntur mandatum. Ita enim coherent, quod unum sine altero esse non possit. Et ponit exempla, quomodo in editicacione domus fundamentum est dignius, non utilius; et alia exempla: omnia in margine. — [back]

16) DB et Vulgata; deest in AC. — [back]

17) AC deest; B: Nota bene. — [back]

18) DB; in AC deest; conf. Výkl. I. 63 dvě dště — prvá dska; etc. — [back]

19) DAC; vitam B — [back]

20) DAČ; contemplatiuam B. — [back]

21) DAC; referuntur DB. — [back]

22) Post patris in A delevil scriptor /also adscriptum presenciam. — [back]

23) DAB; ordinant nos /also C. [back]

d) Exo. XX. 1—2. — [back]

e) Exo. XX. 3—6 [back]

dinant ²³ | in vita actiua ad proximum. Et ex hoc faciliter potest patere sufficiencia preceptorum. ||

<3.> Nota, quod per primům preceptum evidenter plu-ralitas deorum excluditur et vnus solus Deus colendus pre-dicatur. Patet Deuteron ^f 4° : »Audi, Israel, Dominus Nota.,” ipse est Deus et non est alius preter vnum.* Pro quo sciendum, quod vnum solum verum ²⁵ Deum colere de-bemus et adorare tripliciter. Primo: fide integra, secundo: opere firmo, tercio: karitate perfecta. Et secundum hoc potest esse triplex intellectus huius primi precepti.

<4> [Sequitur]

Prima exposicio primi precept i.2G

Prima exposicio: »Non habebis deos alienos« i. vnum Deum adorabis, fidem integram ponendo in ipsum. Contra quod preceptum secundum ²⁷ istam ²⁷ exposicionem ²⁷ faciunt quatuor genera hominum, que dampnantur. Primi sunt decepti, se et alios decipientes, sicud ²⁸ sunt incanta-tores, diuinatores etc., qui peiores Iudeis et hereticis repu-tantur, ut patet extra de sortilegiis in Decretis ^g : »Non licet cristia no colere element a, nec lune et stellarum cursus obseruare in coniugiis soci-andis.« [Quos ²⁹ eciam reprehendit Augustinus ^h in sermone de auguriis, qui incipit: 'Bene nostis, fratres karissimi' et subdit post pauca: »Ego me apud Deum absoluo, dum iterum ac iterum am-moneo, par iter et contestor, ut nullus ex vobis caragos vel diuinos vel sortilegosrequirat, nec eos de qualibet aut causa aut intirmitate interroget. Nullus sibi precantatores adhibeat, quia, quicunque fecerit hoc malum, statim peribit ³⁰ baptismi sacramentum et continuo sacrilegus et paganus efficietur« et infra »Nul-lus ex vobis obseruet, qua die de domo exeat, qua die iterum revertatur, quia omnis dies

24) B; in A deest. — [back]

25) DA; in B deest. — [back]

26) Sequitur precepti B, Prima lmi A, la exposicio D: scriplores inter se discrepant. — [back]

27) v. i. e. BD; deest in AC; sed confer II. 7 »iuxta primam exposici-onem« etc. — [back]

28) BC; A ut contra nsttm Hussi. — [back]

29) A; BCD deest; omnia, quae a Quos usque ad sermone legitnlur in textu et in marg., codices ceteri omittunt; igitur inccrtum est, utrum haec omnia genuina sint, an non. Verba haec lamen alibi apud Hussum citanlnr. — [back]

30) Ita ABD. [back]

f) Deuteronomii IV. 3'>. — [back]

g) Decretum Gratiani, causa XXVI, q. 3 (= Corpus jur. ”canon, i. 1027—1028). — [back]

h) Ps. Augusti nus (recte Caesarius), sermo de auguriis Migne, Patrolog. lat. XXIX, 228 nn. [back]

dies felix, sicud script lira dicit ³¹ Genes, ⁱ 1°: 'Et factus est primus dies et secundus dies <et tercius dies>. ³² similiter quartus et quintus et sext us et sabbatum« et illudj »fecit Deus omnia valde bona* et concludit modico ante ³⁰ : »Et nisi grandi elemosina et dura et prolixa penitencia subvene rit, statim in eternum p e -ribit.« Hec ille sanctus in eodem sermone.] ²⁹

<5.> Pro ³³ quo tamen sciendum ³³ , quod actus diui- nacionis potest ³⁴ aliquis tripliciter exercere. ³⁵ Primo modo ³⁶ credens per ilium actum ³⁷ consequi ³⁸ realiter, quod intendit, puta alicuius amorem, vel furti revelacionem, vel futuri ³⁹ eventus ³⁹ precognicionem. Et talis peccat mortaliter ⁴⁰ ; racio est ⁴¹ , quia ⁴² revelacio occultorum ⁴³ et precognicio futurorum dependet ⁴⁴ a voluntate diuina, et amor hominis a libera vo-luntate humana, cuius motus solum subest diuine potestati. Secundo aliquis potest actum diuinacionis exercere, licet non credat per ilium realiter consequi, quod intendit, sed tantum wit experiri, vtrum alicuius efflcacie sit an non. Et talis peccat mortaliter: et racio est, quia talis est dubius et fluc-tuans in fide, proponens contra veritatem et firmitatem fidei talia experiri, que scit vel scire debet esse prohibita. Tercio potest exercere ex sola leuitate et simplicitate, nichil tamen credens in ⁴⁵ , hoc ⁴⁵ esse virtutis et efficacie. Et hoc potest ||| esse peccatum veniale laycis et ydiotis, sed clericis et4c in-telligentibus est maius peccatum, scilicet inobediencie, quia est a hire prohibitum.

<6.> Ad hoc eciam genus reducitur obseruacio diei egipciace et ceterarum horarum pro mercacionibus faciendis, herbis colligendis et similibus; ad hoc eciam reducuntur genera hereticorum omnium perverse scripturas exponencium ⁴⁷ et precipue symoniacorum, primorum et precipuorum hereticorum, per quos nunc ⁴⁸ < ypocrite ⁴⁹ in ecclesia habitantes

31) d. G. 1° adscriptutn in marg. — [back]

32) A deest; c Vulgáta addituin. — [back]

33) P. q. t. s. DB\ propterea sciendum C; Notandum A. — [back]

34) p. a. t. e. B; eodcin modo D: solum loco aliquis legit quis; actus diuinacionis et sortilegii, aliquis tripliciter potest exercere C; exercentur tripliciter A. — [back]

35) A; nota bene B — [back]

;36) ABCD; post modo addit A: exercet quis actum diuinacionis — [back]

37) BCD; A deest. — [back]

38) ACD; assequi B. — [back]

39) DAB; ita ctiam ge-nuiiia scriptio in C; super quam scriptor scripsit alicuius adventus. — [back]

40) ABCD; in D: quia recedit a lide professa, quod non facit pavanus. — [back]

41) B; deest in AC. — [back]

42) ABC; deest D. — [back]

43) ABD; in A antea delttum futurorum. — [back]

44) A; D; C; in B errore scribae dependent. — [back]

45) BD; in A deest. — [back]

46) BD; deest in A. — [back]

47) AB; antea deletion in A intelli-gencium. — [back]

48) BD; A add. temporibus Anticristi; scd confer Výklad I. 354 »v čas tento Antikristov». — [back]

49) B: ypocritice AD. [back]

i) Genesis I. 5, 8, 13, 19, 23, 31; It. 2. 3. [back]

fideles Cristi multipliciter blasfemantur, ymmo et heretici ap-pellantur. Qui symoniaci heretici contra integritatem fidei cristiane non solum verbo dogmatizant, sed et ⁵⁰ opere con-firmant et censuris ⁵¹ nituntur defendere, quod pro sacra-mentis ecclesie et administracione ⁵² eorum violenter sint ⁵³ peccunie eciam a pauperibus exigende, et quod sacerdotes concubinarii, ydiote et tabernarii propter solum sacerdocium sint non solum pascendi, sed ditandi et seculariter vitro do-minos tempora'es extollendi. Qui revera plus nocent ecclesie Cristi ⁵⁴ , quam Iudei vel pagani etc ⁵⁵

<7.> Secundum genus hominum, qui pro transgressione 2> huius precepti iuxta primam exposicionem dampnantur, est in fide debilium. qui ad tempus credunt et in tempore tempta-cionis recedunt et simpliciter fidem de'serunt. Quales fuerunt omnes apostoli, qui tempore passionis Cristi omnes fugierunt. Eciam tales sunt illi, qui fidem solum seruare volunt in corde et ore non audent confiteri. Et tales sunt dampnandi, quoniam secundum Apostolum ^k : >corde creditur ad iusticiam, ore ⁵⁶ autem confessio fit ad salut em ⁵⁶ .« ldeo enim sacramentum confirmacionis datnr in fronte, ut cristi-anus libere audeat ⁵⁷ . nomen Dei ⁵⁷ confiteri.

<8> Tercium genus hominum, qui dampnantur, est ⁵⁸ in fide negligencium, qui articulos fidei negligunt addiscere, cum possint et debeant eos scire. Ad hoc reducuntur omnes peccantes mortaliter, qui fidem suam negligunt bonis operibus adimplere, quia ad integritatem fidei requiritur corde puro credere, voce clara proferre et fidem bonis operibus adimplere.

<9> Quartum genus est se extollencium et presump-tuose fidem scrutari volencium, qui nichil credere volunt, nisi eis racione liquida demonstretur. Et tales plerumque in errores deducuntur. Exemplum de beato Augustino, qui misterium sancte Trinitatis volebat humana racione com-prehendere Talibus dicitur secundum beatum Grego-riumi, quia »fides non habet meritum, cui humana racio prebet experimentům «

50) B; dcest A. — [back]

51) B fol. 236r; D fol. 217r; in A addidit e'! i. excommunicacionibus. — [back]

52) B; administracionem errore scribac. A. — [back]

53) B; A sunt; confer sequens sint. — [back]

54) BD; in A deest. Confer ,Dc ccclesia1 (Opp. 1SSS, II fol. CCIXv): >apostoli aedilicaverunt ecclesiam Cristi* etc. saepe. — [back]

55) B; deest in AD. — [back]

56) ore cv salutem DC et Vulgáta: AB deest. — [back]

57) a. n. D. B, nomen Cristi aput quoscunque audeat C, deest in A. — [back]

58) A;-BCD addunt se. [back]

k) Paulus, ad Romanos, X. 10. — [back]

1) Gregorius M, XI. ho-miliae in evang., II. 26: Migne, LXXVI, 1197. [back]

Secunda exposicio (primi precepti). ⁵⁹

<10.> »Non habebis deos alienos.« Secunda exposicio huius precepti est talis: »Non habebis« etc. i. a nullo alio salutem sperabis, s.d tantum a Domino, in ipso spem ⁶⁰ firmamf ⁶⁰ ponendo

Pro quo sciendum, quod duplex est spes, || s. spes sa-lutis et spes suffragii. Spes salutis solum est ponenda in Deum, quia solus Deus adoratur adoracione, que latria dicitur. Sed spes suffragii est ponenda in creaturam ⁶¹ , sicud ⁶² est precipue Cristi humanitas et virgo Maria, mater Cristi, et ceteri sancti in celo vel in terra. Et secundum hoc potest ⁶³ distingwi adoracio; quia alia est, qua solus Deus adoratur (et ilia vocatur latria), alia, qua excellens creatura adoratur, sicud Cristi humanitas et virgo Maria (et ilia vocatur yper-dulia), alia, qua ceteri sancti et homines adorantur (et ilia vocatur dulia). ⁶⁴

<11.> Transgressores huius precepti secundum istam exposicionem, qui dampnantur, sunt illi, qui spem salutis in passione Cristi simpliciter vel šuffragiis beate Virgin is et sanctorum ponunt, Deum et mandata eius deserentes, qui beate Virgini et aliis Sanctis ad honorem bonos actus de ge-nere faciunt, mortalia peccata continue perpetrando.

<12.> Secundi sunt, qui nullam spem de suffragiis sanctorum habent, nec eos venerari volunt ⁶⁵ , allegantes, quod solus Deus sit causa et dator grade, quod est error intolle-rabilis. Nam licet solus Deus efncienter ⁶⁶ sit causa ⁶⁷ grade, beata tamen Virgo et ceteri sancti meritorie per modum ⁶⁸ suffragii deprecantis ⁶⁹ possunt esse causa gracie.

<13.> Tercii sunt, qui nec in Deum nec in suffragia sanctorum sperant de salute sua simpliciter desperantes, solum ex quadam conswetudine intrando ecclesiam ymagines ligneas et lapides more gentilium venerantur.

<14.> Hic nota Licet ymagines materiales non sint adoracione latrie adorande, nec spes in eis est ponenda, sed solum racione sui signati [sunt ⁷⁰ ] venerande, tamen ⁷¹ ipsarum vsus in ecclesia propter tria est racionabiliter introductus. Primo, propter simplicium ruditatem, qui nesciunt legere in

59) In texlu rubricam habct B, dccsl in A; in margine hcibct A, deest B. — [back]

60) spem firmam A; lirmam spem BCD. — [back]

61) A; creatura BCD. — [back]

62) BCD; A error-e scribac, qui abbnvialum sd male legerai. habct sed. — [back]

63) AUD; in B scriba addidil, respiciens prius hoc, etiam hie. — [back]

64) B fol. 236v, D fol. 2l7v. — [back]

65) AB; C more suo addit ,sicud moderni scismati<ci>'. — [back]

66) BD; deest in C; efficacitcr A. — [back]

67) ABD; C more suo addit et dator. — [back]

68) A; in B íTS errore scribat. — [back]

69) BC; A depre-catis errore scribac. — [back]

70) B; ACD deest. — [back]

71) DA; cum B, scriba male legit abbreviatunt tn. [back]

codicibus, saltim videant in parietibus. Secundo, propter ⁷² affectuum tarditatem, ut, qui ad ⁷³ devocionem excitantur, si non mouentur ex auditis, saltim moueantur ex visis. Tercio ⁷² , propter memorie labilitatem, quia audita faciliter a memoria labuntur, saltim visa sculpta vel pieta memoria teneantur.

Tercia exposicio ⁷⁴

<15.> Tercia exposicio huius precepti est talis: 'Non habebis deos alienos' i. nullam rem debes tantum vel plus diligere sicud deum, quia, quamcunque rem homo tantum diligit, sicud deum vel plus, ilia est sibi deus, ut testatur beatus Ieronimus ^m super ⁷⁵ illud Psalmi 80: 'Non erit in te deus recens' »Cui deus« in quit »venter <est>, ei deus recensest; quecunque vicia habemus et quotcunque peccata, tot recent es habemus deos: iratus sum, ira michi deus est; concupiui mulierem, libido michi deus est; vnusquisque enim quod cupit et verier a tur, hoc illi deus est.« Patet eciam per ⁷⁵ Augustinum ⁷⁶ , [qui ⁷⁷ dicitn super Psalmo 39: »Quid quid amatieris, deus tuus erit.« ⁷⁷ ] |||

<16.> Nota, quod secundum istam terciam exposicionem tria genera hominum transgrediuntur istud preceptum: su-perbi, cupidi et gulosi. Nam superbus plus quam Deum diligit vanam gloriam, auarus pecuniam, gulosus ventrem, siue ventris ingluuiem et luxuriam. De primo ⁷⁸ Ysaias 14 ⁷⁹ : »Quomodo ^o cecidisti, Lucifer, qui mane orie-baris!« De secundo Apoštolus ^p Gallatis ⁷⁸ : »Aua-ricia, quod ⁸⁰ est ydolorum seruitus.« De tercio Philipp. ^q 3° : >Quorum Deus venter est.«

<17.> Nota. Queritur, vtrum aliquis in hac vita possit Nota. preceptum dileccionis Dei adimplere s. »Diligesr Dominům Deum tuum ex toto corde tub, ex tota

72) Omnia a propter ad tercio in BD omissa, linea neglccta. — [back]

73) A; non ad C; excitantur si non in C decst. — [back]

74) Scriptorcs itcium i discrepant; A: Exposicio tercia. — [back]

75) A; omnia a super ad per desunt in BCD. — [back]

76) A; et Augustinus ABCD. — [back]

77) A; omnia a qui cv erit desunt in BCD. — [back]

78) ABD; in ulroque loco scriplor codicis A spatium adscribendi Humeri reliqnil. — [back]

79) D; decst in ABC. — [back]

80) AD (ct Vulgáta); decst in B. [back]

m) Hieronymus, Breviarium in psa linos, Migne, Patr. lat. XXVI. 1060; ad Psalmum LXXX, 10. — [back]

n) Augustinus, Enar-ratio in Psalmos, Migne, Patr lat., XXXVI.. 431—452; ad Psalmum XXXIX. 5. — [back]

o) Isaias, XIV. 12. — [back]

p) Paulus, Gal. V. 20; errore loco Ephes. V 5. In codice D scriptum Coll. — [back]

q) Paulus, ad Philippenses, III. 19. — r) Evg. Matthaei, XXII. 37; textus disorepat; Hus memoria t'retus citasse videtur. [back]

anima tua et ⁸¹ , ex tota mente tua.< Dicendum, quod preceptum dileccionis Dei potest sumi dupliciter. Primo, quod excludatur omnis actus extraneus: sic non potest in hac vita adimpleri, s. ut homo actu semper diligat Deum ⁴⁵ ex toto ⁸² corde, i. intellectu sine errore, et ex tota anima. i. voluntate sine retraccione, et ex tota mente ⁸³ , sine obliuione. Hec enim non patitur fragilitas humane vite. Secundo dileccionis per-feccio sumitur ⁸⁴ , ut excludatur omnis actus contrarius ⁸⁵ ka-ritati, et sic potest adimpleri in hac vita, quia karitas potest esse adeo perfecta, quod omnem actum ⁸⁶ mortalis peccati excludit ⁸⁷ . [Ieronimus ^s : »Diliges Dominům Deum tuum ex toto corde tuo et ex omnibus viribus tuis et proximum tuum, sicud te ipsum, et ini-micos non ex tota virtute, non sicud te ipsum.« Sufhcit enim, quod diligimus et non odio habemus ⁸⁷ .]

<III.>

Secundum preceptum. ⁸⁸

<1.> »N o n assumes nomen Dei tui in vanum: nec enim habebit ⁸⁹ insontem Dominus eum, qui assumpserit nomen Domini Dei sui frustra« Exo.t ubi supra.

Secundum preceptum 'Non ⁹⁰ assumes nomen Domini Dei tui in vanum' ⁹⁰ . Nota, quod nomen,, Deig, potest sumi in vanum tripliciter: Primo, male iurando; secundo, votum deo factum transgrediendo; tercio deo male-dicendo et ipsum blasfemando. Et secundum hoc triplex potest esse exposicio huius precepti.

Prima exposicio.

<2.> Prima exposicio secundi ⁹² preceptia ⁹² : »Non assumes nomen DominiDei tui in vanum« per-iurando, vel eciam inániter aut execrabiliter iurando. Pro quo nota, quod male iurare contingit tripliciter. Primo, quando homo inutiliter et sine causa iurat Deum nominando, ut qui ex conswe-

81) A (et Vulgáta); deest in B. — [back]

82) BD; decst in AC. — [back]

83) Sic ABCD; deest evidenter i. memoria. — [back]

84) B fol. 237r; D fol. 218r. — [back]

85) ABC; in medio verbo in A rasum. — [back]

86) BC; deest in A. — [back]

87) A; inde ad finem omnia desunt in BD. — C prorsus discrepat. — [back]

88) Scriptorcs et rubricatorcs denuo discrepant. — [back]

89) A et Vulgáta; habuit AB. — [back]

90) BD; deest in A. — [back]

91) A; Dei nomen falso B. — [back]

92) B; deest in A. [back]

s) Hieronymus, Comment, in evg. Matth., lib. III.. Migne, Patrol, lat. XXVI. 166. — [back]

t) Exo. XX. 7. [back]

tudine inducti nichil facere vel dicere possunt, nisi iuramento ⁹³ dicta confirment; secundo contingit male iurare, quando aliquis execrabiliter et irreuerenter iurat per intestina Dei vel cruorem Dei et wlnera Cristi aut per beatam Virginem vel similia, sicud homines malif ⁹⁴ consweuerunt, quia talia omnia cum magna reuerencia et non sine magna necessitate debent no-minari; tercio contingit male iurare, cum quis falsum iurat siue ⁹⁵ mendacium ⁹⁵ iuramento confirmat, quod semper est peccatum mortale.

<3.> Et hoc potest fieri tribus modis: Primo, cum lo quis scienter iurat falsum; secundo, cum quis iurat de re dubia asserens pro certo; tercio transgrediendo iuramentum.

Nota: Mathei 5° ^u dicit ⁹⁶ Cristus ⁹⁶ : »Audistis, quia dictum est antiquis ⁹⁷ : 'Non periurabis.' Ego autem dico vobis non iurare omnino, neque per celum« etc. Super quo dicit Crisostomus ^v : »Nisi iuramentum interdicatur, ||non possunt am - putari periuria. Ex iuramento enim periurium generatur. Nemo enim est, qui iuret et non ali-quando periuret. Propter hoc admonet Salo-mon ^w : »Ne as wescat iuramento os tuum: multus enim casus in illo.« Sicud enim, qui facit con-swetudinem frequenter manu sua percutere, necesse est, ut aliquando percuciat iniuste, sic, qui facit conswetudinem iurare in rebus ydoneis frequenter, et in rebus supert'luis eciam nolens conswetudine retrahente ⁹⁸ per-iurat. Et qualis est contra iurantes sentencia ¹⁰⁰ Dei, docet Salomon ^w : »Vir — inquit — > multum iurans .... non exiet plaga de domo cuis« Si ergo a iurantibus plaga non recedit, quomodo a periurantibus aliquando recedit ⁹⁹ ?« Et infra. >Sed forte dicis: 'quid faciam? non michi credit,

93) A; iurando B. — [back]

94) AB; male D. — [back]

95) AB; in A uirumquc verbum in rasura. — [back]

96) DB; A crrore Cristus dicit. — [back]

97) A; deest. in BDC. — [back]

98) A: trahente BD. — [back]

99) BD; in A errore scribac non recedit. — [back]

100) Ab dei in D fol. 218v, ab aliquam in B fol 237v. [back]

u) Evg. Matth. V. 33—34 ; locum scripturae Huslibere ad-fert; qui sonat: >Iterum audistis quia dictum est antiquis: Non perjurabis: reddes autem Domino juramenta tua. Ego autem dico vobis non jurare omnino, neque per coelum, quia thronus Dei est: neque perterram, quia scabellumestpeaum ejus: neque per Jerosolymam, quia ci vitas est magni regis; neque per caput tuum juraveris, quia non potes unum ca-pillum album fa cere aut nigrum. Sit autem sermo vesterest, est: non, non: quod autem his abundantius est, a malo est. — [back]

v) Johannes Chrysostomus, Homilia in Matheum XVII. (Migne. VII. 1. 260). — [back]

w) Ecclesiasticus, XXIII., v. 9 a 12. [back]

nec wit credere nisi iurauero?' Acquiesce magis peccuniam perdere quam salutem; preciosior tibi videatur anima tua, quam res tua. Si rem aliquam ¹⁰⁰ perdideris, viuere potes ; si Deum ¹⁰¹ perdideris, quomodo vines? An nescis, quod in-vitusinimicis propter Dei timorem impendis ¹⁰² ? Maiorem mercedem habes pro illo, quam si ele-mosynam dedisses, quia ¹⁰³ quod ¹⁰³ cum maiore luctacione facimus, pro illo dignius corona-mur. Ecce, amice ammoneo, ne hominem ali-quern iurare compellas, siue existimas eum bene iuraturum, siue male; magis recede ab eo, quia etsi male; iurauerit, tu, quantum ad conscienciam tuara, periurii illius factus es causa, qui á hoc proposito eum iurare compellis, non ut iuret, sed lit periuret. Si e ním eum bene iuraturum putares, nec iurare compelleres. O insipiens, qui alter um iurare compellis, nescis, quid agis: ille, etsi periuratierit, vel cum lucro periurnt, tu autem sine lucre periurii illius particeps inveniris; qui mentiri non du-bitat, nec periur a re timet« et infra: »ipse Deus, qui periurare vetuit, ipse postea non iurare mandau it. Qui ergo iurando ¹⁰⁴ non timet Dei preceptum negligere ³⁷ , nec periurando timebit. Quid autem vis? Timet Deum, an non timet Deum. Si timet, eciam sine iuramento non men-titur. Si autem non timet, neque iuramento potest dicere veritatem. Audite vos, clerici, qui iurantibus ewangelia sancta portatis, quomodo potestis ab illo iuramento esse securi, qui sanctum periur is datis? Numquid ¹⁰⁵ qui igriem port at, vnde confletur incendium, ali-enus est ab illo incendio? aut, qui gladium por-rigit, vnde homicidium comittatur, non est socius homicidii illius? Sic et qui occasion em periurii přestat, collega fit periurii eius. Si erat bene iurare iustedicebatis, quia 'dedimus illis ewangelium, ut iurent, non ut periůrent Nunc autem, cum sciatis, quia et bene iurare est peccatum, quomodo potestis esse liberi, qui occasionem datis, vnde peccetur in Deum? Cesset ||| ignis et incendium ¹⁰⁶ non erit; subtrahe

101) ABD; D- in marg. adscripsit animam. — [back]

102) ABC; impendes D. — [back]

103) B; AD crrorc scribae, male legenlis abbrevialuras 'quod' quia. — [back]

104) ABC; non iurando D. — [back]

105) BD; in A crrore scribae Numqui. — [back]

106) ABCD: in A anlea scriptor delcvit cessabit. [back]

gladium et homicidium non comittitur ¹⁰⁷ ; sic tolle iuramentum et periurium non fit. Hec de illis dicta sunt, qui iurant per Deum. Eorum autem, qui iurant per elementa, execrabilior est iniquitas.« Hec omnia ⁴⁵ Crisostomus [per ⁰⁹⁷ totum ⁰⁹⁷ ] super Matheum, ubi ¹⁰⁸ supra.

<4.> Nota: periurium improprie loquendo potest com-mitti tribus modis, quod semper est peccatum mortale et transgressio huius precepti. Primo modo, quando quis alium periurare compellit, ut patet ante per Crisostomum ¹⁰⁹ ; se-cundo modo, quando,,„ iurat se nunquam velle facere bonum. Et talis tenetur iuramentum frangere. Vnde Ysidorus ^x XXa ¹¹¹ q. 4a: »In malis promissis rescinde fidem, in turpi voto muta decretum; quod ¹¹² incaute iurasti, ne facias; impia est promissio, que sce-lere adimpletur.« Ad illud est venerabilis Beda ^x , Omelia XLIII, qui dicit: >Si nos incaucius iurare contigerit, quod obseruatum peiorem vergat in exitum, libere illud saluberioriconsilio mutandum nouimus ac magis instante neces-sitate ⁸⁵ , peiorandum nobis, quara periurando ¹¹³ periurio in aliud crimen grauius esse diver-tendum.” Et illud patet per beatum Augustinum ^x super Marci 6°: 'Contristatus est rex propter iuramentum' et per beatum Ambrosiumx in libro de otficiis. Magister in 3° Sentenci arum di-stincc. penultima ^y ex pluribus sanctorum auctori-<tati>bus concludit dicens quia: »iu ram en turn, quod ”est contra fidem vel contra kari ta tem, quod obseruatum in peiorem vergit ¹¹⁴ exitum, po-cius mutandum est quam implendum; vnde, qui sic iurat, vehementer ¹¹⁵ , peccat, quia in-iuste iurauit et quia facit, quod non debet; cum autem mutat, bene facit« Hec ille. Glossa ^z : »sed propterea ¹¹¹ ]debet ^1l2 penitenciam ¹¹⁶ agere

107) AD; comittetur B. — [back]

108) AD, ut B. — [back]

109) AB; inde in D f. 219r, B Jol 238r. — [back]

110) AB; D addit quis. — [back]

111) BC; ct habetur XXa A; ííccsl in D. — [back]

112) A; a quod ad debet deest in BCD; testatur Hus Lnmb. — [back]

113) Ita MS.; falso; 'pro vitando' vera lectio. — [back]

114) MS.; In A cl: i. e. ducit; — [back]

115) In A grauiter superscripsit. — [back]

116) penit. huius A; in BCD ita: et tenetur penitenciam agere de periurio et precepti transgressione. Vide annot. 112 [back]

x) Decretum Gratiani, c. XXII., q. IV. cap. V (Richter-Friedberg, Corp. iur. canon. I. 876; ibidem ct cetera, quae citantur, et Ysidorus Hispal. De sinon., Beda Homil. XLIV (Hus errore XLI I), Augustinus Homil. s. Marcum et Ambrosius. De Officiis lib. I. III. — [back]

y) Petrus Lombardus. Sentent. III. 39 (Migne, CCXXIl, 327); conter Hus, Lectura (in cod. Klem. IX B 3 fol. 229vř—230vř). — [back]

z) Glossa Lombard i; v. y. [back]

de stulto sine pernicioso iuramento et de transgressions precepti huius ¹¹⁶ .« Tercio modo potest committi, quando quis iurat malum velle dimittere, sicud ludum taxillorum vel luxuriam ⁹⁷ et ⁹⁷ similem: et ¹¹⁷ transgreditur, est ¹¹⁸ periurus. ¹¹⁹

<5.> Nota, quod, 20 penurium sollempnizatum et de-liberatum grauissimum peccatum est. Vnde dicit quidam: «Cum iu ran s dicit. 'Sic me Deus adiuuet et omnes sancti' Deum rogat, ut ⁹⁷ sicud est fal-sum, quod iurat, sic Deus nullum adiutorium sibi impendat. Cum dexteram leuat, rogat, ut Deus eum a sua dextera ad sinistram remo-ueat. Cum tres digitos extendit, designat, quod animam et corpus et res dyabolo tradit«; etc ¹²¹

Secunda exposicio.

<6.> Secunda exposicio: 'Non assumes no men Domini ¹²³ Dei <tui> in vanum' ¹²³ etc. male youendo et bonum votum transgrediendo. Pro quo nota, quod votum est quedam ¹²⁴ testificacio promissi, qua spontanee, que ad Deum, et ea, que Dei sunt, referuntur, sicud dicit Hugo ^A , de sacramentis ¹²⁵ libro ¹²⁵ 2°: >vel votum est spontanea promissio melioris boni cum de-liber acione etobligacionefirmata.* Ex quo patet, quod ad votum tria requiruntur. Primum est propositum voluntatis, quia debet fieri ex animi libertate,2G, noh ex coll A fol. 65v acta necessitate. Ex quo patet, quod aliquis metu || in con-stantem127 virum cadente aliquid promittens Deo non tenetur, si wit, votum exsoluere. Secundum est deliberacio huius voluntatis, quia, si quis subito bonum aliquod concipiat95, non obligatur ad hoc votum ex necessitate seruandum, sed solum ex quadam congruitate et decencia propter diuinos instinctus.,2R Tercium est, quod sit de re bona, quia si fiat de re mala, non obligatur teste Y?idorox: »In malis pro-missis rescinde37 fidem37 etc.37« vbi suprax.

<7.> Notandum, quod votum (prout hie dicitur) semper obligát, quia eius transgressio est.peccatum mortale, exceptis quatuor casibus. Primus est, si aliquis vouit sub condicione;

117) Ita ABCD. — [back]

118) BD, sit A. — [back]

119) BC; AD addit etc. — [back]

120) AB; deest in D. — [back]

121) D; deest in ABC. — [back]

122) DA; deest in B. — [back]

123) D: deest in ABC. — [back]

124) BC, queque A — [back]

125) BD; libro de sacramentis A. — [back]

126) AB; in A antea deletum voluntare. — [back]

127) B; in-censtancie A; en-ore scribac. — [back]

128) AD; instruotus errore B. [back]

A) Hugo a Saneto Victore, De sacramentis fidei Cristi-anae, lib. II. pars II: Migne, Patrologia latina, tom. CLXXVI, coll. 521—522. [back]

tunc enim non existente condicione non tenetur soluere votum. Ut si quis vouit ieiunare sabbato et ¹²⁹ si sanabitur: talis, si non sanabitur infra tempus prefixům, non obligatur. ¹³⁰ Secundus casus est, si impossibilitas sit sibi illius voti: hie debet querere dispensacionem, que tamen nunquam ¹³¹ in ¹³¹ voto ¹³¹ fieri debet ¹³⁰ , nisi in eque bonum vel melius com-mutetuf. ¹³² Tercius casus est, si impossibilitas postea ac-cedat; nam quicquid votum fiendum impediret, si presens esset, hoc ipsum ¹³³ superveniens voto facto obligacionem aufert; puta, si diues voluit edificare ecclesiam, et talis postea paupertate superveniente perficere non possit, non obligatur secundum illam partem, secundum quam est depauperatus, sed quantum potest, tantum faciat, et satis est. Quartus casus est, si vouens non sit sui iuris, cum votum sit spontanea promissio melioris boni cum deliberacione firmata, ut patet superius. Ex hoc patet, quod quicunque subest voluntas aliene, non potest aliquid vouere, quod ilium, cui subest, quoad debitum subieccionis, impediat. Vnde sequitur, quod seruus, qui subest domino, non potest aliquid vouere, quod impediat ilium ¹³⁴ a seruicio domini. Item mulier, que subest viro, non potest vouere continenciam nec peregrinaciones longas sine licencia viri; et similiter vir sine licencia mulieris. Item monacbus sine consensu sui preláti non potest vouere peregrinaciones nec quicquam contra regulam sui ordinis.

<Tercia exposicio.>

<8.> Tercia exposicio: >Non assumes no men Dei« etc.: verbis Deum maledicendo. Contra quod faciunt tria genera hominum: Primi sunt lusores, qui dum non prosperantur in ludo taxillorum, Deo maledicunt turpibus verbis increpando, qui culpam suam et instinctum ¹³⁵ dya-bolicum retorquent in diuinam innocenciam, quod eciam horribile est audire etc. ¹³⁶ Horum participes sunt, qui eis consenciunt hospicium concedendo, potum ¹³⁷ prebendo ¹³⁷ , eis seruiendo, cum eis familiariter bibendo et de sorte lucri capiendo. Horribile nimis est ¹³⁸ hoc peccatum, cum non solum suo creatori sed nec creature alicui sit maledicendum, ymmo nec dyabolo, cum scriptum ^B sit: »Quin ¹³⁹ male-

129) ABC; deest in D. — [back]

130) Ab obligatur in B fol. 23Sv, a nisi in D fol. 219v. — [back]

l31) ABCD; in A erat in voto nunquam; sed vera lectio signis transpositionis indicata est. — [back]

132) AC; in BD errore scribae comit-tetur. — [back]

l33) BD; in AC errore scribae ipso. — [back]

134) BCD; A errore scribae eum. — [back]

135) ACD instructum B. — [back]

136) A; deest BCD. — [back]

137) ACD; deest B. — [back]

138) BCD; deest in A, — [back]

139) A; Qui BCD, v. annotat. B. [back]

B) Ecclesiastious XXI. 30 (Quin codicum est manifestus error scribarum, confer annot. 139, pro abbreviato qn et pro dum Vulgatae). [back]

dicit ¹⁴⁰ impius ¹⁴¹ dyabolum, maledicitipse ¹⁴² animam suam.« Secundi sunt, qui verbo dei maledicunt, ipsum blasfemando, subsannando, contradicendo, ||| vel eciam predicatorem impediendo, deridendo, clamores, risus et fabulas et truffas exercendo. ¹⁴³ Tercii sunt, qui voluntati diuine contradicunt et maledicunt, sicud aure pluuiali, ventis, pestilenciis etc. et eorum infirmitati seu eciam rerum per-dicioni, propter que multi Deo et sibi ipsis maledicunt. Et mulieres propter fletum puerorum et ebrietatem maritorum. Dicitur de quodam, qui per ¹⁴⁵ quatuor annos infirmus ¹⁴⁶ existens ¹⁴⁶ dixit Deo: »Tu ¹⁴⁷ abstulisti michi vitam sanam et ego accipiam ¹¹⁷ tibi animam. Veni, dyabole, et tolle tibi animam!« Quod statim diuino iudicio factum est. [Sequitur ¹⁴⁸ ]

<IV.>

<Tercium preceptum. ¹⁵⁰

<1.> Tercfum ¹⁴⁹ preceptum ¹⁴⁹ est ¹⁴⁹ ; >Memento, ut diem sabbati sanctifices.« Istud preceptum potest tripliciter accipi: ut diem sabbati sanctiiicemus cessando a peccatis omnibus, secundo cessando a ¹⁵¹ laboribus corpo-ralibus ¹⁵² , tercio intendendo totaliter diuinis contemplacio-nibus. Primum intelligendum est generaliter, secundum speci-alius, tercium specialissime. Et secundum hoc potest esse triplex exposicio huius precepti.

<Prima exposicio.>

<2.> Primo sic ¹⁵³ : »Memento, ut diem sab-bati ¹⁵³ sanctifices ¹⁵³ « etc ¹⁵⁴ i. summo studio peccata, precipue mortalia, caueas, quia multo maius peccatum est

l40) ACD et Vulg.; maledixerit B. — [back]

141) A, Vulg.; deest in BCD. — [back]

142) A; et ipse BCD. — [back]

143) In B fol. 239r, in D fol. 220,: — [back]

144) B; dcesl AC. — [back]

145) BCD; deest A. — [back]

l46) BCD; i e A. — [back]

147) BCD; cum A. — [back]

148) AD; deest BC. — [back]

l49) D; deest ABC — [back]

150) Ad ea in A e3 ad-scripsit in marg.: Petrus Damiani <Epistol. I. 5 in.> Nulmm namque preceptum in tota veteris testamenti lege reperio tarn districte proposiium, lam frequenter indictum, tot ammonicionibus inculcatum. Hoc reperio se-pissime inter sancciones et ceremonias legis, sed eciam inter prophetarum frequenter oraculis: 'Custodite' inquit 'diem sabbati. Omnis homo, qui non obseruauerit diem sabbati, peribit anima ilia de populo suo.« Quid ergo per sabbatum debemus intelligere. nisiCristum? In isto quippe sabbato re-quiescimus, cum in illo solo spem ponimus, cum hune toto cordis amore diligimus ac rerum temporalium curam proponentes a servilium operum labore cessamus. Hec ille. — [back]

151) Posted in A dclevit scriptor peccatis. — [back]

l52) ABCD; in A ab el; scriptum crat temporalibus. — [back]

153) BD; deest AC — [back]

154) A; deest in BCD. [back]

delinquere tali die sancto. quam alio. Vnde narratur, quod tempore sancti Gregorii quedam mulier legittima virum suum cognoscens processioni se die dominico iunxit ¹⁵⁵ , et statim earn dyabolus arripiens ¹⁵⁶ coram ¹⁵⁶ omnibus ¹⁵⁶ grauiter vexauit. Si ergo hoc accidit propter concubitum legittimum, quanta pena est aliis?

<3.> Nota: istud preceptum secundum ¹⁵⁷ istam ex-posicionem duo genera hominum transgrediuntur, videlicet ebriosi et corizantes. Nota: Ebrietas ¹⁵⁸ quandoque est pec- catum mortale, quandoque non. Vnomodo ebrietas potest dici mentis obnubilacio, seu sola corporis agrauacio, et sic non est peccatum sed magis pena peccati. Aliomodo ebrietas est nimia et frequens ex intencione potacio, et talis est peccatum mortale, quia sola delectacio queritur, que est gula; si autem obrupte preter intencionem sic accidat, est peccatum veniale. Corea in se non est peccatum mortale, sed ex circum- stanciis, que possunt esse quatuor. Primo ex circumstancia persone, ut si persona est religiosa vel ecclesiastica ¹⁵⁹ , etc., secundo ex circumstancia temporis, ut si in die festo aut tempore officii diuini hoc fiat; tercio racione ¹²³ loci, ut si fiat ¹⁶⁰ in ecclesia vel cimiterio vel claustro ¹⁵⁴ etc., quarto racione finis vel modi, ut si fiat libidinosa intencio vel si seruetur impudica gesticulacio ¹⁶¹ vel saltacio ¹⁶² lasciua pro-vocans ad libidinem. Notandum, quod transgressores huius precepti videntur ¹⁶³ specialiter ¹⁶³ memoriam ¹⁶³ amisisse ¹⁶³ , propter quod eis signanter dicitur: 'Memento, ut diem sabbati etc' lsti non memorantur eorum, que vident in natura, sicud patet in animalibus quibusdam et plantis, que in estate laborant fructificando et in hyeme, ut in suo tempore, requiescunt ¹⁶⁴ ; nec || memorantur, que legunt ¹⁶⁵ in scriptura, ^c quod 'Deus requieuit ¹⁶⁶ die septimo ab omni opere, quod patrarat.' Quibus ideo dicitur »Memento«. Isti autem non memorando hoc laborant per totam ebdomadam ¹⁶⁷ pro nutrimento corporis, sed in die festo laborant in ebrietate et coreis pro dampnacione anime. [Sequitur ¹⁵³ ]

Secunda exposi cio. ¹⁵³

<4.> Secunda exposicio »Memento, ut diem sabbati ¹²³ sanctifices ¹²³ « etc. i. ilium diem honores,

155) ABC; in A delcvit scriptor in. — [back]

156) BCD; coram omnibus arripiens A. — [back]

157) A, quoad BCD. — [back]

158) BCD, quod ebrietas A. — [back]

159) DC ewangelica B, ecelesiata A. — [back]

160) H, fit ACD. — [back]

161) Inde in B fol. 239v. — [back]

162) ABC; postea scriptor A delcvit sal. — [back]

163) videntur ~ amisisse B, dccst A. — [back]

164) B, requiescant A. — [back]

165) A; leguntur B — [back]

166) A et Vulg., quieuit BD. — [back]

167) ACD; obdomadam B. [back]

C) Genesis II. 2. [back]

nichil operis corporalis in eo exercendo, quod possit im-pedire quietem mentis in Deo. Pro quo sciendum, quod secundum istam exposicionem illud preceptum homines ¹⁶⁸ quadrupliciter transgrediuntur: primo manualiter in ipso ope-rando, secundo mercatibus intendendo, tercio placita secu-laria frequentando, quarto actum iudiciarium exercendo, quia in iure prohibitum est ¹⁶⁹ ilia die fieri stiepitus iudiciarios. Potest tamen tractari [pro ¹⁷⁰ communi ¹⁷⁰ bono ¹⁷⁰ ut ¹⁷⁰ ] pro Nota pace etc ¹⁵⁰ Nota, quod aliquis potest laborare manualiter in die festo sine peccato propter quatuor: Primo propter laboris modicitatem, puta, si labor est tarn modicus, quod quietem mentis in Deo impedire non potest. Secundo propter laboris necessitatem, que tanta debet esse, ut labor sine periculo rei difterri non possit: ut contingit in messibus propter incursum hostium, et in vindemiis propter frigus, et in captura alecium, que solum fit tempore determinato. In talibus excusat necessitas, que non habet legem. Tercio propter cordis pietatem, quia in casu licet pauperibus in die lesto propter pietatem laborare, dummodo per hoc non ne-gligatur diuinum officium et contemplacio diuina. Quarto propter publicam vtilitatem, puta laborare pro ponte vel pro via vel pro ecclesia reparanda, dummodo hoc fiat gratis.

Terci a exposicio.

<5.> Tercia ¹⁷¹ exposicio: »M em en to, utdiemsab-bati sanctifices« i. in illo die purissime contemplacioni et perfecte quieti mentis potissime intendas, ab omnibus mundanis occupacionibus te subtrahendo et ¹⁷² per actum interne contemplacionis veritati diuine liberrime vacando. Nota quod istam quietem mentis in Deo quelibet anima de-uota firmiter tenere debet propter tria bona, que inde pro-veniunt Primum bonum est seminis deifici in anima sepulti germinacio, quod patet, quia multa semina virtutum natura-liter complantata latent in mente racionali et ibi quadam desidia et ariditate mentis ¹⁷³ pereunt ¹⁷³ et ¹⁷³ exsiccantur, que omnia fructum copiosum producerent, si per lumen diuine gracie et per sermonem deuocionis et sacre meditacionis fecundarentur. Exemplum patet in sole materiali, qui radiis sui splendoris et feruoris terram penetrans semen in terram diffusum et occultum viuificat ¹⁷¹ etfecundat; sic per lumen diuine gracie et per feruorem deuocionis, qua mens quiescit

168) B; deest ACD. — [back]

169) DA; est in B. — [back]

170) A; deest BCD. — [back]

171) A verbo 'Tercia' incipil in B fol. 240r, a 'viuiCicat in D fol. 221r. — [back]

l72) BCD; in A deest; sensus exigit. — [back]

173) BD; in A errorc scribae omissum. [back]

in Deo, virtutum semina in mente racionali latencia fecun-dantur. ¹⁷⁴ ||| Secundum bonum est omnium terrenorum libera despeccio et presentis vite attediacio. Certum est enim, quod dulcor, quo mens intimo feruore quiescit in deo, causat et ¹⁷² tedium et merrorem ¹⁷⁵ presentis vite et inducit menti deuote quandam insipiditatem et nauseam omnium terrenorum. Cuius racio est, quia sicud ignis materialis in rebus suo feruore adustis aufert omnem pulcritudinem, reddens eas ¹⁷⁶ nigras et deformes ad videndum, ita feruor interne deuocionis vite presentis dulcorem in tedium et merrorem, et rerum corpo-ralium pulcritudinem in quandam nauseam convertit. Tercium bonum est cordis frigidi et duri perfecta liquefaccio, diuinorum instinctuum ¹⁷⁷ prompta exequcio. Nam sicud radii solares glaciem resoluunt, ita feruor intime dilleccionis mentem fri-gidam a gelu torporis ¹⁷⁸ et desidie ita ¹⁷⁹ resoluit, ut diuinis instinctibus ¹⁷⁷ consenciens per viam mandatorum dei in omni virtutum exercitacione feruenter et celeriter currat etc. ¹⁷⁹

<6> Nota, quod ¹⁸⁰ in textu dicitur: »Memento, ut diem sabbati sanctifices: sex diebus ope-raberis et facies omnia opera tua, septimo autem die sabbatum est Domini Dei tui. Non facies in eo ¹⁸¹ omne opus ¹⁸² tu et filius tuus et filia tua et seruus tuus et ancilla tua, iumen-tum tuum et advena, qui est intra portas tuas. Sex enim diebus fecit Deus celum et terram, mare et omnia, que in eis sunt, et requieuit die septimo. ¹⁸⁴ Idcirco benedixit Dominus diei sabbati et sanctificauit eum.« Exo. XX. ^D

<v.>

Quartum preceptum.

<1.> 4m ¹²⁹ preceptum ¹²⁹ : »Honora patrem tuum et matrem tuam, ut sis longews super terram, quam Dominus Deus tuus dabit tibi« ubi supra. Nota. Istud quartum preceptum tripliciter potest exponi, [sicud ¹⁸⁵ et ¹⁸⁵ antecedencia ¹⁸⁵ ], secundum quod triplex est pater s. carnalis, spiritualis et supernaturalis.

174) BD; in A errore scribae fecundatur. — [back]

175) ABD; in A ad-scripsit el minio super textum, cum ei eorrectura in textu male ccssisset. — [back]

176) AB; in D omissum. — [back]

177) AD; in B errore scribae instruct—. — [back]

178) A; in BD errore scribae corporis. — [back]

179) BD; deest in A. — [back]

180) A; omisit BD. — [back]

181) Inde in B fol. 240v. — [back]

182) AD et Vulg.; B addidit tuum. — [back]

184) D et Vulg., septimo die A, om. BC. — 185) A, om. BCD. [back]

D) Exo. XX. 8—11. [back]

<2.> Prima exposicio: »Honora patrem tu.um et matrem tuarn« s. corporalem. Nota, quod tribus de causis debemus patrem et matrem carnalem siue naturalem diligenter honoráre. Primo, quod ¹⁸⁶ per ipsos habemus esse carnale; secundo nutrimentum, et tercio documentum. De primo Ecclesiastici ^E 2°: »Honora patrem tuum et gemitus matris tue ne obliuiscaris. Memento, quoniam — nisi per ipsos — non esses « Nota, quod ¹⁷⁶ Philosophus ^F dicit, quod »diis, paren tib us et magistr is non potest reddi equi-valens.« Ideo sciendum, quod racione essencie naturalis, quam traximus a parentibus ipsis, tenemur humiliter et re-uerenter seruire et hoc tripliciter, videlicet corde, ore et opere, Primo, corde, ipsos videlicet sincere diligendo; contra quod quidam in corde suo parentibus suis optant mortem, ut here-ditatem accipiant, vel ¹⁸⁷ sine reprehensione in propria volun-tate viuant. Secundo: ore, ut nec inhonestis nec ¹⁸⁸ asperis verbis contra eos maliciose procedamus, sed mitibus ac blandis verbis racionabiliter || eis respondeamus et eorum reprehen-siones racionabiles pacienter tolleremus. Contra quod faciunt precipue illi, qui parentibus maledicunt; quibus dicitur Levitici ^G 20: »Qui maledixerit ¹⁸⁹ patři vel matri, morte moriatur« Tercio: opere, videlicet corporaliter propriis viribus ministrando, ut, si sunt debiles, eos manibus supportemus ¹⁹⁰ et alia necessaria faciamus ¹⁹⁰ ; contra quod quidam ¹⁹¹ in ¹⁹¹ eos ¹⁹¹ manus violentas iniciunt et victum necessarium subtrahunt. — Secundo debemus parentes honoráre racione secundi boni, quod ab eis percepimus, s. nutri menti, ipsis, si indigent, vite necessaria ordinando et post hanc vitam oracionibus, elemosinis,92, ieiuniis et oblacionibus de purgatorio liberando. Sed isti secundo bono sicud nec ¹⁹³ primo potest reddi equiualens ¹⁹⁴ , quia parentes nutriunt filios de sue ¹⁹⁵ carnis substancia, filii autem parentes de sub-stancia aliena. Tercio racione doctrine et salutifere informa-cionis eis humiliter obediendo, quod Cristus suo nos exemplo docuit, qui suis parentibus obediuit. Luce 2°. ^H Contra quod faciunt suis parentibus non obedientes, propter quod diuine vlcionis vindictam incurrunt.

l86) AB, quia D. — [back]

187) ABCD; in A crrorc exscriptum et abbre-viatum. — [back]

188) D; ABC addunt in, male inicrprctati praccedens inhonestis. — [back]

189) B et Vulg., malcdixit AD. — [back]

190) BD; supportando — faciendo A: post faciamus BCD addunt cibando, tergendo; C etiam lauando. — [back]

191) A; i. e. q. B, eis q. D. — [back]

192) In B fol. 24 tr. — [back]

193) In A nec ab el in marg. ex et. — [back]

194) BCD; equalibus A errore scribae male legentis. — [back]

195) D; male sua; D post errore carnes. [back]

E) Ecclesiasticus VII. 29—30 (textus erronee). — [back]

F) Aristoteles, Ethic. Nicom. IX. — [back]

G) Levitici XX, 9. — [back]

H) Evang. Lucae, 11. 51. [back]

<3.> Nota, quod transgressores huius precepti triplex malum incurrunt, quoad istam primam exposicionem. Primum lm est rerum temporalium subtraccio. Nam diuino iudicio digne talibus infortunia rerum eveniunt, qui suis parentibus contra diuinum preceptum in suis indigenciis non succurrunt. Secundum est abbreuiacio vite corporalis aut fame perdicio. Nam sicud honorancium parentes est vite longeuitas super terram, sic ab opposito abhonorancium ¹⁹⁶ est vite breuitas, quia sepe improvise et subito moriuntur. Psalmusi: »Subito defece runt; perle runt propter iniqui-tatem.« Tercium est condempnacio anime. Vnde Glossa ^K super illo Leuitici ^G XX: »Qui maledixerit patri vel ¹⁹⁷ matri, morte moriatur« s. eterne condemp-nacionis«.

<4.> Secunda exposicio: «Honora patrem tuum et mat rem tuam« s. spirituálem. Nota, quod pater spiri- tualis a quibusdam dicitur esse sacerdos, mater vero ecclesia. Et istos parentes spirituales tripliciter honorare debemus. Primo mandatis eorum licitis obediendo, quia eis dicit Do-minus ^L : »Qui vos audit, me audit«; — secundo ne cessaria corporis ministrando, quia dignus est operarius mer-cede ¹⁹⁸ ; — tercio reverenciam et honorem debitum exhibendo. Vnde Ecclesiastici ^M 7°: »Honorifica sacerdotes et da eis partem, ut mandátům est tibi«. etc.

<5.> Nota ¹⁹⁹ : sacerdotes sunt honorandi propter tria Primo propter utilitatem, quia per predicacionem, et sacra-mentorum ministracionem a peccatis purificant et in esse gracie conseruant; secundo racione dignitatis, que tanta est, quod Cristum Dei filium manibus suis mediante sacramento tractant ac hostiam salutis conficiunt et consecrant; tercio racione potestatis, quia iram Dei per oblacionem hostie placant et claue ecclesie regnum celorum iustis reserant et iniustis claudunt dicente Domino ^N : »Quecunque sol-ueritis super terram, erunt soluta et in eel is; et quecunque ligaueritis ²⁰⁰ « etc ¹⁸⁵

<6.> Tercia exposicio: »Honora patrem tuum et matrem tuam« s. supernaturalem i. Deum creatorem tuum. ||| Nota ²⁰¹ , quod Dominům Deum honoráre debemus tripliciter. Primo, in se ipso ; secundo, in eius filio Jesu Cristo; tercio, in eius matre Virgine gloriosa. Deum in se ipso ho-

196) A; dehonofancium BD. — [back]

l97) AD; aut K. — [back]

198) AD; BC addit sua. — [back]

199) In O fol. 222r; in B paulo inferius fol. 24lv {post oblacionem). — [back]

200) in A scriplor solum lilleras liga scripsit, cetera omisit. — [back]

201) A; notandum BCD. [back]

I) Psalmus, LXXII. 19. — [back]

K) Wallafr. Strabus, Migne CXIII, 354 (ex Orig.j — [back]

L) Evang. Lucae, X. 16. — [back]

M) Ecelesiastici VII. 33—;34. — [back]

N) Evang. Matthaei, XVI. 19. [back]

norare tenemur ²⁰² tribus modis: primo pro omnibus, que ab co percipimus, semper gracias referendo et incessanter lau-dando. Psalmus ^O ¦ »Benedicam Dominům in omni tempore; semper laus eius in ore meo«; secundo omnes acciones, locuciones et cogitaciones nostras in sui gloriam ordinando. Vnde Apostolus ^P : »Omnia que-cunque facitis in verbo vel in opere, omnia in nomine Domini facite!« Tercio pre omnibus diligendo. Ex quo enim ipse prior dillexit nos et ex dilleccione misit filium suum propiciacionem pro peccatis nostris, merito ²⁰³ eum super omnia diligere debemus. Secundo istum patrem celestem ⁴⁰ honoráre debemus in filio suo vnigenito, domino nostra Jesu Cristo, sacramenta corporis et sangwinis deuote oculis corporalibus omni die conspiciendo et eum sinceriter toto corde et corpore flexis genibus adorando, et tempore suo diligenter preparati de altari suscipiendo. Contra quod faciunt, qui diuinis officiis interesse non curant et, si viderint per viam portari corpus Cristi, genua non flectunt, et tempore debito se ad communionem ²⁰⁴ non preparant.

Nota, quod peccatoribus viile est deuote corpus Cristi mediante Sacramento respicere, quia ex hoc visu potest acci-dere compunccio cordis. Exemplum de Petro, quern cum Dominus respexit, statim recordatus est et fleuit amare.

<7.> Tercio patrem celestem tenemur ²⁰⁵ honorare ²⁰⁵ in matre Cristi, Virgine gloriosa. Primo, quod in ipsa Virgine est salutis nostre impetrande ²⁰⁶ auctoritas. Vnde in figura 3i ²⁰⁷ Regum ^Q 4 dixit Salomon matri sue: »Pete a me, quod vis; nec enim phas est michi, ut avertam faciem meam a te« Hec possunt esse verba Cristi ad matrem. Vnde canit Ecclesia : »Audi nos, nam te filius nichil negans honorat.« Secundo, quia in ista matre est diligendi sinceritas, quia est mater omnium fidelium ²⁰⁸ Cristianorum, in cuius signum Cristus in cruce moriens matrem suam nobis in persona Iohannis commendauit dicens: »Ecce mater tua.« ^R Vnde canitur: »Maria, mater gracie, mater misericordie, tu ⁴⁰ nos ⁴⁰ « etc. Et sicud triplex dicitur pater, sic. potest dici triplex mater, s. carnalis, spiri-tualis et celestis.

202) ABD; in A antea delelum debemus. — [back]

203) AD; BC addunt ergo. — [back]

204) In A manus sec. XVI—XVII adscripsit vide supra. — [back]

205) BCD; h. t. A. — [back]

206) BCD; impetranda A. — [back]

207) AB; in D errore scribae est. Etiam sequens Regum 4 in D depravatum. — [back]

208) B fol. 241v ; in D a misericordie fol. 222v. [back]

O) Psalmus XXXIII. v. 2. — [back]

P) Paulus, Epist. ad Coloss. III. 17. — [back]

Q) III. Regum, cap. II. v. 20 (in textu error). — [back]

R) Evang. Iohannis, XIX. 27. [back]

<VI.>

Quintum preceptum.

< l.> Quintum preceptum,53 : »Non o cc i d e s.« Vnde201, doctores isto precepto prohibent2l0 homicidium cordis, ut est ira, invidia, odium etc., homicidium oris21i, ut est detraccio, infamacio etc., homicidium opens ut est212 etc. Nota: quod-dam est corporale, quoddam verbaleai3, quoddam spirituále homicidium. Et secundum hoc potest esse triplex exposicio huius precepti.

<Prima exposicio.>

<2.> Prima exposicio: >Non occides«, s. cor- poraliter manu tua quemquam.

Nota, quod ²¹⁴ homicidium corporale, quod ²¹⁵ fit manu vel facto, committitur quatuor modis. Primo iusticia dictante, ut cum iudex reum ²¹⁷ dampnat et minister iudicis occidit. Sed tale non est peccatum in se, sed potest esse ex circum-stancia ²¹⁸ ; ut si iudex mandat aut ²¹⁹ minister exequitur non ex amore iusticie et pro conseruacione rei publice, sed liuore ²²⁰ vindicte aut delectacione fundendi humanum san-gwinem aut pro aliquo questu preponderancius et iuris ordine non seruato. Talis peccat mortaliter, quia opus iustum iniuste operatur. Si autem amore iusticie et pro conseruacione rei publice iuris ordine debite seruato hoc faciat, non peccat, ymmo meretur.

Secundo homicidium corporale comittitur necessitate ²²¹ iristigante; pro quo nota, quod duplex est illa ²²² necessitas. Vel ²²³ enim est evitabilis ²²⁴ , puta cum quis posset evadere hostem insequentem ²²⁵ se, et tunc reus est homicidii; talis agat penitenciam. Vel ²²⁶ est inevitabilis, puta si quis hostem insequentem ²²⁵ se non ex odio sed ex animi dolore invitus occidit, quia aliter non potuit periculum mortis evadere. Talis secundum quosdam non censetur homicida nec indiget agere penitenciam, quia ex ordine karitatis tenetur pocius propriam quam alterius conseruare vitarn. ⁵⁴ Ego autem hoc dicere

209) A; BCD secundum. — [back]

210) A; BCD prohibetur. — [back]

211) D; in AB scriplor antca dclevit 'operis'; in C operis. — [back]

212) B; in ACD deest; senstis mutilus. — [back]

213) BD; in AC verbo. Super id in D adscriptum rzyeczi vcziniena. — [back]

214) AC; omissum in BD — [back]

215) BD; in AC errore scribae quidem. — [back]

216) In D in marg. adscriplum quoddam verbum bohemicum, nunc erasum. — [back]

217) In marg. in D adscriplum vel scabini mořte. — [back]

218) In D superscriptum: z prziczyny. — [back]

219) In A scriplor primům et scripsit, ei in aut correxit. — [back]

220) In D superscriptum z pozadanye vel z horlywosti. — [back]

221) In D superscriptum w przipuzeny potrziebnem. — [back]

222) AB; ista D; in D ordo i. n. e. d. — [back]

223) ABC; in D primacorrectum ex vel. — [back]

224) In D superscriptum vgitedlna. — [back]

225) ACD; in B errore scribae in sequente. — [back]

226) ABC; in D secunda correctum ex vel. [back]

assertiue ²²⁷ non audeo, propter dictum Saluatoriss, qui ait: »Si quis percusserit te in maxillam, prebe ei et alteram« et quia ipse cum potuisset suos homicidas occidere ²²⁸ , ab eis pocius est occisus. Quid autem hic, ²²⁹ sit asserendum4ll, comitto superioribus

Nota tatrien, quod licet secundum iam dictos ²³⁰ pro conseruacione proprie persone liceat in necessitate inevitabili occidere alium, ne ab ipso occidatur, hoc tamen nullatenus est licitum pro conseruacione rerum temporalium, quia ²³¹ vita proximi preferenda est rebus fortune, nisi forte ex talium rerum ablacione aliquis extremam necessitatem incurreret. Vt si aliquis in deserto existens tantum vnum panem haberet, quo ablato fame periret: tunc videtur pro necessitate victus sicud et persona agere. Sed hune secundum modum occi- dendi vellem audire melius declarari pocius, quam de eo loqui.

Tercio homicidium corporale comittitur casu ²³² accidente et hoc fit dupliciter: vel cum quis dat operam rei licite ²³³ vel illicite. Si illicite, ut si proicit lapidem vel baculum ludo vel corporis exercicio ²³⁴ in locis, ubi est transitus hominum, talis est reus homicidii; si vero dat operam rei licite, ut si pulsat campanam vel secat ²³⁴ arborem et cadens arbor ali- quem casu occidat, non est culpabilis. Quod verum est. si fuerat in priuato ²³⁵ loco; si autem tale ²³⁶ opus ²³⁶ fiat in publico et non adhibeat plenam diligenciam s. circumspiciendo et alte clamando, ut sibi homines caueant, sibi imputabitur peccatum homicidii. ²¹⁷

Quarto homicidium corporale comittitur mala voluntate impellente, ²³⁸ ; ut si quis exodio, ira, vindicta aliquem occidat. ²³⁹ Sine dubio semper est peccatum mortale : iugulantes pueros, mtoxicantes etc ²⁴⁰

Secunda exposicio. ¹⁵³

<3.> Secunda exposicio huius precepti: 'Non occi-des' s. verbo aut lingwa aliquem. Tale homicidium potest comitti tribus modis. Primo precepcione, et sic Pylatus ²⁴¹ occidit Cristum; secundo consilio ²⁴² aut ²⁴² swasione, ut cum ⁷⁹ quis alteri perswadet facere homicidium allegans

227) In D superscriplum potwrze. — [back]

228) In B fol. 242v, in D post haberet f. 223r. — [back]

229) BD; hoc A. — [back]

230) In D super dclelttin dictos adscriptnm dictam condicionem przicziny. — [back]

231) AD, quod BC. —

232) D supcrscriptum z przyhody. [back]

233) D superscriplum snažnost wieczi podobné. — [back]

234) D) superscriplum porubugye. — [back]

235) D superscriplum w sukromně myestye. — [back]

236) BD; o. t. A. — [back]

237) D a d-; AB omisii. — [back]

238) D supcrscriptum z przipuzenye. — [back]

239) BCD; occidit A. — [back]

240) D addit d1 prolcm suffocantes. — [back]

241) In D addidil d- fuit homicida Cristi quia. — [back]

242) AB; in D d! erasit el scripsit fit mala. [back]

S) Evang. Matthaei V. 39. [back]

vtilitatem subsequentem, aut terrorem incutit, si non fecerit (et sic Iudei Cristum occiderunt swadendo Pylato et petendo et terrorem incuciendo), aut si quis swadet aliquod ⁴⁰ opus exercere, quod sine sangwinis ²⁴³ effusione ²⁴³ faciliter non perficitur, ut s. castrum firmum invadere etc. Tercio adula-cione, ut si quis adulatorie ²⁴⁴ alicui volenti facere homicidium adhereat et non ab eo discedat; talis racione adherencie, licet verbo disswadeat, efficitur homicida, quia — si non haberet adherentes — non ita audax ad homicidium fieret. |||

Tercia exposicio ¹⁵³

<4.> Tercia exposicio 'Non occides' s. spiritualiter. Notandum, quod homicidium spirituale comittitur quatuor modis. Primo comittitur in corde proximum odiendo vel sibi invidendo, de quo dicitur ^T 1a Joh. ²⁴⁵ 3°: »Qui odit fratrem suum, homicida est,« vbi Glossau: »Etsi vi uens inter sanctos per ²⁴⁶ fidem ²⁴⁶ viuere cer nitur, in perpetuum cum Cayn dampna-bitur.« ²⁴⁷ Et illud homicidium tanto grauius est homicidio corporali, quanto anima, que occiditur, est ²⁴⁸ prestancior ²⁴⁸ corpore. Secundo comittitur fetum spirituálem et bone vo-luntatis propositum sutfocando. Nam cum quis bone vite conceptum diuinitus inspiratum per negligenciam et con-temptum extingwit, tociens ⁴² fetum diuine gracie iugulat. Quod tanto est sceleracius, quanto diuinus fetus est nobilior et perfeccior et vtilior, quam ²⁴⁹ humanus. Tercio comittitur verbis proximo detrahendo, quia ille, cui detrahitur, in con-sciencia illius, qui audit detraccionem, occiditur, in qua prius viuebat per famam ²⁵⁰ bonam ²⁵⁰ Nota: detraccionem difti- niens ²⁵¹ Anselmusv in libro de similitudinibus dicit ²⁵² sic: »Detraccio est. cum quis loquitur false aliquid ²⁵³ ea intencione de aliquo, unde ipse minus amari vel appreciari possit.« Ubi nota, quod tria concurrunt ad hoc, ut detraccio sit peccatum

243) A; e. s. BCD. — [back]

244) BCD; adulacione A. — [back]

245) BCD, errore Petri A. — [back]

246) AC, perride DB, malt legendo abbrcviaturam. — [back]

247) In A in marg.: la lo. 3°: 'omnis, qui odit fratrem suum, homicida est' subaudi: oulpabiliter, nam ut sic exstingwit vitam spirituálem anime proprie, ad quam per graciam Spiritus est translatus. Unde Beda: 'Non mouet manus ad occidendum et iam homicida tenetur ab eo; viuit ille et iste iam interfector iudicatur.' Hec ille. Omnia c'! super textům scripsit et in textu signo no-tavit — [back]

248) BCD. prestancior est A. — [back]

249) In D fol. 222v, — [back]

250) AB: b. f. D. — [back]

251) A; diffinit DBC. — [back]

252) A) d. DBC (i. e. dicens). — [back]

253) In A ab e1 in marg. [back]

T) I. epištola Joannis, III. 15. — [back]

U) Gloss a ordinaria. — [back]

V) Eadmerus s. Anselm. De similitudinibus (Migne, Patro-logiae cursus completus lat. CLIX, 686). [back]

mortale. Primům est, quod aliquis loquatur falsum; secundum est, quod loquatur animo deliberato et ideo dicit 'ea in- tencione', tercium est, quod loquatur animo nocendi vel in corpore vel in anima vel in fama, et ideo dicit: 'unde ipse minus amari' ⁴¹ etc. Et sic invidia et detraccio semper est peccatum mortale Quarto homicidium spirituále comittitur victum in necessitatis articulo pauperi denegando. Nam qui victum necessarium pauperi in necessitatis tempore detrahit, spirituále homicidium comittit. Vnde Ambrosius ^X : »Pasce fame moricntem! Si non pauisti, occi-disti.«

<VII.>

<Sextum preceptum.>

<1.> Sextum preceptum 'Non mechaberis'. Nota: secundum Augustinůmy »Isto precepto prohi-betur omnis carnalis coitus preter légittimurh coniugalem omnisque carnalis voluntaria pollucio, quocunquc modo comittatur.« Item omnis illicitus vsus quinque sensuum exteriorum et aliorum membrorum omnium; item omnis concupiscencia carnis, que per ²⁵⁴ consensum sensibus interioribus perpetratur Et secundum hoc istud preceptum potest tripliciter exponi ²⁵⁵

<Prima exposicio.>

<2.> Prima exposicio huius ⁴¹ precepti ⁴¹ 'Non me-chaberis' i. nulli excepto federe matrimoniali commiscearis nec te per aliquam immundiciam polluas. Et sic respicit mechiam corporalem.

Nota: quoad istam primam exposicionem istud preceptum octo genera hominum transgrediuntur secundum li transgressionem octo legum. Nam primi transgrediuntur legem naturalis discrecionis et isti sunt fornicarii simplices et con-cubinarii, qui contra legem recte racionis illegittime com- miscentur Secundi sunt, qui transgrediuntur legem spiritualis perfeccionis, qui erronee dogmatisant, quod homo in hac vita posset ²⁵⁶ tantum gradum perfeccionis attingere, quod corpus ita erit subiectum racioni, ut homo libere possit absque

254) BD; post A. — [back]

255) BD, cxplicari A. — [back]

256) A, possit BCD, sine non. [back]

X) Ambrosius. — [back]

Y) Augustinus, Quaest. sup. Heptateuch urn, lib. II. (Migne XXXIV, 622.) [back]

omni peccato mortali facere, quodcunque corpus appetit. Tercii transgrediuntur legem naturalis libertatis. Et isti sunt 3' raptores virginum, qui aut per || potenciam aut per fraudu- lenciam virgines contra libertatem voluntatis opprimunt de- florando. Nota: differencia est inter stuprum et raptum: stuprum est deiloracio virginis cum eius consensu, raptus est, quando per violenciam raptoris opprimitur. Quarti sunt, qui transgrediuntur legem regularis professionis, qui votum continencie, quo se astrinxerunt, violant; et tales dicuntur sacrilegi, ut sunt religiosi et clerici ²⁵⁷ in sacris ordinibus con-stituti, et ceteri, qui vouerunt. Et hoc peccatum est grauius omnibus predictis racione maioris ²⁵⁸ iniurie Deo facte. Quinti sunt, qui transgrediuntur votum ²⁵⁹ coniugalis ²⁵⁹ professionis ²⁵⁹ , quales sunt adulteri, qui sunt ad alterius thorum accedentes. Sexti transgrediuntur legem naturalis cognacionis ²⁶⁰ , ut in-cestuosi, qui suis consangwineis commiscentur. Septimi trans-grediuntur legem naturalis inclinacionis, contra naturam pec-cantes et naturalem vsum coeundi quacunque arte dyabolicalsr, vel ingenio pervertentes. Et hoc peccatum secundum Aug Listin umz grauius omnibus aliis ¹⁵³ est, propter quod mutum vel indicibile dicitur eo, quod ipsum in suis speciebus no-minare est turpissimum. Octaui sunt, qui transgrediuntur legem naturalis dilleccionis, ut sunt ipsi coniuges concubitum coniugalem cum nimia libidine exercentes. Et ²⁶¹ tales secundum Magistrum ^α Sentenciarum sunt adulteri; dicit eriim idem in textu : > Aduller quid est? in suam vxorem amator ardencior. ²⁶¹ « Nota: luxuria est estuans ⁵⁴ appetitus vel concupiscencia libidinose voluntatis veneream delectacionem ²⁶² sathagens adimplere. Contra illud Gall. ^β 6: »Spiritn ambulate et desideria cam is non perficietis; caro enim concupiscit ad-versus spiritum.«

<3.> Sed nota ⁴² : quidam est appetitus exterior pro-veniens ex pena originalis peccati, non subiacens imperio aut ordini racionis, de quo Romanorum ^γ 7”: »Video ²⁶³ aliam legem in membris meis, repugnantem legi mentis mee« Hugo ^δ de sancto Victore ²⁶⁴ : »Nunquam nocet sensus, ubi non est consen-

257) In D fol. 224r. In A errore ex sequenti additum qui. — [back]

258) D; maioritatis AB. — [back]

259) A; coniugales professiones BC, legem con-iugalis professionis D. — [back]

260) AB; cognicionis D. — [back]

261) A; et cv ard. omisit BCD. — [back]

262) ACD; B errore dilleccionem. — [back]

263) B f. 2Ur. — [back]

264) A; BD addil dicit. [back]

Z) Augustinus. — [back]

α) Potrus Lombardus, Sentent. IV, 31 (e Sexto Pythagor.) Migne, Patrol. CCXXH, 410. — [back]

β) Ep. b. Pauli ad Galat. V. It! (textus errore VI.) — [back]

γ) Paulus ad Rom. VII, 23. — [back]

δ) Hugo de S. Victore. [back]

sus, sed dum resistentem fatigat, vincentem coronat.« Alius est appetitus interior, subiectus racioni et voluntati, in cuius concupiscencia peccatum consistit luxurie, de quo Genesis ^ε : >Subter te erit appetitus tuus et tu dominaberis illius« Supple: per racionem et liberum arbitrium. De vtroque appetitu dicit Apostoluse: »Temptacio vos non apprehendat, nisi humana.« — Nota, quod fornicatores a veritate Cristi re-cesserunt et a fide, cum sint ydolatre, colentes carnem et venerem tamquam ⁵⁴ Deum ⁵⁴ . Et hinc dicit Apostolus, quod >venter gulosorum de us est eorum« ad Philipp. ^ζ 3°. Ex quo sequitur, quod omnes gulosi et omnes fornicatores sunt ydolatre et sic audacter possunt appellari ²⁶⁵ , heretici ²⁶⁵ , ut dicit be at us leronimus ^η in epistulam ad Gallatas et ponitur post eum 24 q ^η 3a. Et istud probat Apostolus Thym ^θ 1 ° : Omnia qui-dem munda mundis, coinquinatis autem et in -fidelibus nichil est mundum; sed inquinate sunt eorum mentes et consciencia. Confi-tentur se nosse Deum, factis autem negant, cum sint ahhominati et incredibiles et ad omne opus bonum reprobi.« Ecce quam manifeste dicit Apostolus: 'Factis negant Deum' et quod sunt ,incredibiles' et sic infideles et 'ad ||| omne opus bonum reprobi'. Sicud enim factum bonum plus placet Deo, quam sola verba, licet vera, sic opus reprobum sacre scripture contrarium plus Deo displicet, quam sola verba sacre ²⁶⁶ scripture ²⁶⁶ contraria.

<4.> Et patet, quod dicentes fornicacionem non esse peccatum mortale et delendentes suam fornicacionem, no-lentes eciam cessare ad mandátům Dei superiorumque, nec fraternam correpcionem suscipere, nec wlgatam infamiam populi expauescere, sic stantes pertinaciter [et ²⁶⁸ wlgum šumme ac manifeste scandalizantes ²⁶⁸ ] sunt heretici pertinaces, [et ²⁶⁸ per consequens incorrigibiles Anticristi. Dicit enim Da-mianus ^ι , venerabilis monachus, libro quarto de contemptu seculi, capitulo pen ultimo, in-choans capitulum: »Quisquis ergo monachus,

265) AB, heretici appellari D. — [back]

266) B; scripture sacre AD. — [back]

267) die' in marg. adscripsit: et specialiter clerici. — [back]

268) A; verba et C^J scandalizantes, posted omnia, quae leguniur inter et cv ignorant omiseruttt BCD. [back]

ε) Gen. IV. 7. — [back]

ζ) Paulus I. Cor. X. 13. et idem Paulus Phi-lipp. III. 19. — [back]

η) Hieronymus ad Gall.; v. Decretum Gratiani, causa XXIV, quest. 2, cap. XVI (Corp. Iur. can. I 9951. — [back]

θ) Paulus, ad Titum, I. 15-18 (A errore Thy m., BCD recte solum Ti.). — [back]

ι) Pctrus Damiani, De contemptu saec., cap XXXII init. (Lugd. Hatav. 1.523 pg. 50 »). [back]

perfeccionis culmen festinatattingere, intra reniocionis sue se claustra cohibeat« et infra »Tot enim criminum magis ac magis in dies mun dus contaminacione polluitur, ut quelibet sancta mens sola eius consideracione fedetur, et dum veteribus nou a semper augentur, quid aliud agitur, quam Anticristi via procul dubio sternitur, ut iam iuxta finem seculi inmundum veniens sine offendiculo liber ingrediatur. Et cum illius via nil ²⁶⁹ aliud prorsus quam nostra sint absque dubio scandal a, eadem causa debet vestigia nostra compescere, que illi[s] spondet liber is posse gressibus adventare.« Ecce dicit, quod via Anticristi procul dubio nichil aliud sit, quam manifestum scandalum clericorum carnalium. Videtur ergo nunc, proch dolor, impleri dictum huius Petri in nostris specialiter clericis, ut dictum est <de> defendentibus suam fornicacio-nem. Quid est enim, quod post tarn grauem lapsum tanto-pere nituntur hoc vilissimum scelus defendere; quid opi-nandum est, quid credendum est, nisi quod eos Deus in reprobum sensum tradidit, nec ea, que illisa7„ necessana sunt, peccatis exigentibus videre permittit? Quia enim <in> illis occiditur sol ille, s. qui ascendit super occasum, amissis interioribus oculis, nec considerare prevalent, quam graue ²⁴⁸ est malum, quod per immundiciam perpetrant! Et hoc ex diuine regula iusticie more consweto procedit ²⁷¹ , ut hii, qui se hac perditissima sorde commaculant, digna percussi amari-tudine iudicii tenebras cecitatis ignorant] ²⁶⁸ Et ³⁷ hinc [est ⁹⁷ enim ⁹⁷ quod ⁹⁷ ] Apostolus ^κ . 1a Corinthiorum 5° mandat fornicarium tradere ¹⁵³ in interitum carnis et nec cibum cum eo capere et sic tamquam hereticum devitare. ²⁷²

<5.> Ad ²⁷³ illud ²⁷³ est ²⁷³ Arnestus, archiepi-scopus Pragensis, in Statutis prouincialibus ^λ beneficiatos sacerdotes fornicarios statuit esse priuandos bene-ficiis et non beneficiatos ab officiis suspendendos; et nisi desistant, de diocesi expellendos et eorum archidiaconos et plebanos, qui socios suos in hoc scelere scienter tollerant, tamquam pro crimine proprio condempnandos. Hanc legem sanctam ²⁷⁴ huius in spe sancti Archiepiscopi tenentur fideles cristiani in potentatibus seculi constituti ²⁷⁵ in suis dominiis

269) Antea delcvit c procal dubio. — [back]

270) el in margin?: in tcxtu e scribit eis. — [back]

271) A in rastira. — [back]

272) ABD; A addit: Unde ex canone Apostolorum. — [back]

273) ABC; Unde D. — [back]

274) AB, factam D. — [back]

275) ABD; in A —tu — addiium ab e1. [back]

κ) Paulus, I. Corinth. V. 3—5. — [back]

λ) Statuta Arnesti ed. Pontan 1606 fol. Cv3,—Dr4 [back]

firmiter obseruare, se in hoc sancte matri Ecclesie || con-formando, ut puta Imperator, Reges, principes, duces, comites, barones, milites, nobiles et clientes suos subditos publice fornicacioni deditos post debitam et karitatiuam ammonicionem rebus suis temporalibus spolient et, nisi desistant, de do-miniis suis expellant.

<6.> Presidentes autem populo in dominio temporali, siue sint clerici, siue layci, et hanc legem sacram per Apo-stolum ²⁷⁶ traditam et per Archiepiscopum clero statutam non advertentes audiant, quod scribitur Numeri ^μ 25 : »Forni-catus est populus cum ²⁷⁷ filiabus Moab.« Et sequitur: »Iratus Dominus ait ²⁷⁸ ad Moysen: 'Tolle cunctos principes populi et suspende eos in patibulis contra solem'« Super quo Ori-gines ^ν Omelia XXa dicit: »Ecce populus peccat et princip ²⁷⁹ osten, antur contra solem i. ad examinandum producuntur, ut arguant'ur a luce diei. ²⁸⁰ Vides ²⁸¹ , que sit condicio principum populi: non solum pro suis propriis arguuntur delictis, sed pro populi peccatis cogunter red-dere racionem, ne forte eorum sit-culpa, quod populus deliquit, ne forte non docuerint ²⁸² , ne forte non monuerint ²⁸² , neque sollicti fu-erint ²⁸² arguere eos, qui inicium culpe dede-rint, uti ne contagio dispergeretur in plures Hec enim omnia facere principibus imminet et doctor ibus. Si enim illis hec non agentibus nec sollicitud inem gerentibus circa plebem peccauerit populus, ipsi ostentantur ²⁸³ et ipsi ad iudicium producuntur. Arguit eos Moyses et lex diuina, velu d negligentes et desides. 'Et in ipsos convertitur iracundia Dei et ces-sauit a populo.' Hec si cogitarent homines, nunquam cuperent nec ambirent ad populi principatum.« Hec Origenes ubi ²⁸⁴ supra.

<7.> O vtinam hec perpenderent cristiani principantes supradicti, qui non solum fornicaciones non prohibent, sed aliqui eorum propter timorem mundanum vel fauorem hu-manum, et (quod scelestius est) propter munera fornicaciones

276) A; BD addil Paulum. — [back]

277) BD, Vulgáta; deest in A. — [back]

278) BD et Vulg.; dixit A. — [back]

279) ABC; princeps D — [back]

280) BD; dei AC; utrumqne falsnm; neque in Orig., neque in par all. Hussi occur rit — [back]

281) DBC; Origenes et Hus; A videtis. — [back]

282) D, Hus, el Orig. ABC —runt ubique. Post principibus D fol. 225r. — [back]

283) BD, Hus, Orig.: ostentatur A errore scribae. — [back]

284) A, ut B. [back]

μ) Numeri XXV. 1 — 4. — [back]

ν)Origines, Homiliae in Numer. XX.: ed. Froben, Basileae. 1557, 1 281: textus erronee citalus. [back]

et cetera crimina subditorum dissimulant ²⁸⁵ vel permittunt, ymmo (quod pessimum est), per se in adulteria, fornicaciones et ceteras immundicias prolabuntur. Sed hii omnes in vicio luxurie talia verba non advertunt. Hoc testatur Dominus Deus dicens : »Indurauerunt ²⁸⁶ facies suas supra petram et ²⁸⁷ noluerunt reverti.« Ieremie ^ο 5”. Et ²⁸⁸ ideo ²⁸⁸ omnes fornicarii, qui sic corda sua et ⁵⁴ facies ⁵⁴ indurauerunt et ⁵⁴ noluerunt ⁵⁴ reuerti ⁵⁴ , non diligunt, ymmo odio habent Deum suum.' Nam dicitur 1a Ioh. ^π 5°: »Hec est karitas Dei, ut mandata eius custodiamus.« Ex quo patet ²⁸⁹ lucide, quod nullus fornicator actualis diligit Deum, quia mandátům istud non custodit, sed transgreditur, et per consequens odit ipsum : patet ab opposite etc ²⁵ Quodsi dicit 'diligo Deum' mendax est et Veritas in eo non est. cum, utsic, est Alius dyaboli, natus ex dyabolo. Vnde la Ioh. ^ρ 3°: »Qui facit peccatum, ex dyabolo est, quo-niam ²⁹⁰ ab inicio dyabolus peccat; in hoc ap-paruit filius Dei, ut dissoluat opera dyaboli. Omnis, qui natus est ex Deo, non facit peccatum, ||| quoniam semen ipsius in eo manet et non potest peccare, quoniam ex Deo natus est. In hoc manifesti sunt filii Dei et filii dyaboli« s quia filii Dei non peccant criminaliter et sic non forni-cantur, sed ⁵⁴ filii ⁵⁴ dyaboli ⁵⁴ fornicantur ⁵⁴ et variis crimi-nibus ²⁹¹ implicantur.

<8> Ex quo sequitur, quod manifesti fornicarii sunt manifesti dyaboli et occulti in conspectu hominum fornicarii occulti dyaboli. lili, qui dicunt, quod simplex fornicacio non sit peccatum mortale, audiant Cristum dicentem Mathei ^σ 5°: »Dictum est antiquis: 'non mechaberis'. Ego autem dico vobis, quia omnis, qui viderit mu-lie rem ad concupiscendum earn, iam mechatus est earn in corde suo.« lili autem, qui hoc dictum Do-mini ²⁹² et preceptum de non mechando intelligere volunt de muliere coniuge aliena, audiant eundem Dominum, dicentem per Apostolum Gall ^τ 5°, ubi Apostolus distingwit fornicacionem ab adulterio, cum sic dicit: »Manifesta sunt opera ca mis, que sunt fornicacio, adul-terium.« Et ostendens, quod sit peccatum ²⁹³ mortale, quia priuans regno glorie, ita subdit: »Qui talia agunt,

285) In B fol. 245r. — [back]

286) BCD; in A eomisit ábbreviaturam —r—. — [back]

287) ABCD; antea in A delevit e enim. — [back]

288) A; nota quod BD. — [back]

289) BD, apparet A. — [back]

290) BD Vulg.; A errore Ugentis quod. — [back]

291) BCD; criminibus non A. — [back]

292) DBA; in A scriptum ni donům. In D post intelligere fol. 225v. — [back]

293) AD, omisit BC. [back]

ο) leremiae V. 3. — [back]

π) I. ep. lohannis, V. 3. — [back]

ρ) Ioh. I ep. III. 8-10. — [back]

σ) Matth. V. 27—28 — [back]

τ) Paulus, Gall. V. 19—21. [back]

regnum Dei non consequentur. ²⁹⁴ « Et 1a Co-rinth. ^υ 6° ²⁹⁵ : »Nolite er rare, quia neque forni-carii neque ydolis seruientes ²⁹⁶ neque adulteri neque masculorum cone ubito res neque fures ²⁹⁷ neque auari neque ebriosi neque maledici neque rapaces ²⁹⁸ regnum Dei ⁵⁴ possidebunt.« Sed quia regnum Dei fornicatores ²⁹⁹ modicum reputant, ideo Apostolus eorum luxuriam compescere volens ipsos precepit a communitate Cristi ecclesie sequestrare, ut patet de forni-cario ia Corinthiorum ^χ 5°, ut supra tactum est. Vbi mandat, ut congiegati in nomine Domini Jesu Cristi in eodem spiritu tradant hominem fornicarium Sathane in interitum carnis, ut spiritus saluus fieret in die Domini. Et infra pre-cipit dicens: »Si quis frater nominatur inter vos et est fornicator ³⁰⁰ autauarus aut ydolis serine n s aut maledicus aut ebriosus aut rapax, cum huiusmodi nee cibum summere. ³⁰¹ «

Secunda exposicio. ¹⁵³

<9.> Secunda exposicio : 'Non mechaberis' i. sen-sibus corporis exterioribus in lasciuiam non declines s. visu, auditu etc. in eis delectando. ³⁰² Nam talis delectacio lasciua eciam sine intencione mechandi corporaliter est peccatum mortale et huius precepti transgressio.

Vnde Augustinus ^φ X” ³⁰³ de ciuitate Dei dicit: »propter peccata oblectacionis eciam sine vo-luntate perficiendi tot us homo dampnabitur«; propter hoc forte Apostolus dicit, quod > bonum est ho-mini ³⁰⁴ mulierem non tangere« prima Corinthi-orum ^χ 7° etc. ³⁰⁵ Et idem intelligendum est de quolibet sensu corporis s. visu etc.

Tercia exposicio. ¹⁵³

<10>. Tercia exposicio ³⁰⁶ 'Non mechaberis' s. corde affectando sic delectari contra diuinum mandatum. Nam istud peccatum ³⁰⁷ sicud et quodlibet aliud || radicaliter

294) AD; consecuntur BC. — [back]

295) AB; BD add it dicit. — [back]

296) BCD et Vulg.; A n. a. n. y. s. — [back]

297) B fol. 245v. — [back]

298) BD Vulg., raptores AC. — [back]

299) AC; fornicantes D. — [back]

300) BD Vulg., t'ornicarius A errore cum sequenlibus. — [back]

301) ABCD Vulg.; B addit debemus etc. — [back]

302) BCD, de-lcctantcr A. — [back]

303) BCAD; A addit c. — [back]

304) BCD Vulg.; omisit A. — [back]

305) BD; omisit A. — [back]

306) AB; BD addit est. — [back]

307) In A c antea delevit preceptum. [back]

υ) Paulus, I. Corinth. VI. 9-10. — [back]

φ) Augustinus, De ciuitate Dei, X° ('Corpus scriptorum ecclesiast. Acad. Vind XXXX. 1. (ed. Hoffmann 1900.) — [back]

χ) lJaulus I. Cor. VII. 1. [back]

est in corde. Si enim ibi non esset, nec in sensibus fieret delectacio culpabilis, nec in facto perpetracio viciosa. Quod autem istud peccatum principaliter et fundamentaliter sit in corde hominis, patet per dictum Saluatoris ^φ , vbi dicit: «Que procedu nt de ore, de corde exeunt; de corde enim ³⁰⁸ exeunt cogitaciones male, hornici dia ³⁰⁹ , adulteria, fornicaciones, furta, falsa ³⁰⁴ testimonia ³⁰⁴ , blasfemie ³⁰⁴ etc.«

<VIII.>

Septimum preceptum. ¹⁵⁴

<1.> Septimum ¹⁵³ preceptum ¹⁵³ est ¹⁵³ : »Non fur-turn 31„ facies.« Hic secundum Augustinum ^ω pro-hibetur omnis contrectacio ³¹¹ rei aliene ex cupiditate iniuriose proveniens. Pro quo notandum, quod contrectacio ³¹¹ rei aliene potest fieri tribus modis licite ⁴⁰ . Primo, quod non sit ex cupiditate, sed ex obediencia, sicud fecerunt filii Israel auferendo vasa Egipciorum; secundo si quis ³¹² subtraheret gladium furioso, ne sibi et aliis noceat, tercio quando hoc fit ex mera necessitate, ut cum ³¹³ quis ad mortem esuriens panem furetur, quia in necessitate extrema omnia sunt communia.

Nota hoc preceptum tripliciter ³¹⁴ potest exponi, secundum quod triplices sunt homines, qui furantur: videlicet ³¹⁵ superiores ³¹⁵ , qui ³¹⁵ furantur ³¹⁵ suis inferioribus, equales suis coequalibus, inferiores suis superioribus.

Prima exposicio ¹⁵³

<2.> Prima ²⁹⁶ ; exposicio: .Non fur turn facies' s. tu superior tuis inferioribus. Hoc preceptum transgrediuntur primo sacerdotes symoniaci per exacciones prohibitas, verba blanda adulatoria, per falsas indulgencias et fictas reliquias populi pecunias et bona temporalia yppocritice auferendo: secundo raptores violenti, qui sunt vel se simulant esse de statu dominorum siue clientum, quorum violencia et multitudo

308) Bet Vulg,, autem A; D omisit, sicud antcccdcns d. c. et sequens e. [back]

309) ABCD Vulg, B addit periuria. — [back]

3l0) AB; in A autea deletum fura-beris. — [back]

311) AD; contrectacio B. — [back]

312) B f. 246r, D fol. 226r. [back]

313) A quando B. — [back]

314) BCD; omisit A. — [back]

315) BCD, omisit A, aberraus oculis ad secundum furantur. — [back]

316) AB; in A add. Nota. [back]

ψ) Evg. Matth. XV. 18—19. — [back]

ω) Augustinus, Quaestiones super Heptateuchum II. (Migne, XXXIV, 621—622.) [back]

satis claret. De quorum crimine participant eis precipientes, consilium dantes, hospitantes eos, ab eis ementes, quia con-sencientes et facientes pari pena sunt puniendi secundum Apoštolům (Versus ³¹⁷ ):

»Si quis delinquit, ut Paulus ³¹⁸ Apostolus ^Α
[inquit,
Et qui con sen tit ei, fit reus ipse rei.«

Tercii sunt domini temporales, qui exacciones indebitas a subditis ipsorum extorquent. Quarti ³¹⁹ sunt, qui mercedem seruorum debite non persoluunt etc ⁴²

Secunda exposicio. ¹⁵³

<3.> Secunda exposicio huius ³²⁰ precepti ³²⁰ : 'Non furtum facie' s. proximo tuo equali in rebus suis dampnum inferendo. Illud preceptum transgrediuntur primo vsurarii. Et vsurarii alii sunt publici, alii priuati. Publici vsurarii a hire canonico puniuntur Primo ³²¹ sentencia excomunicacionis, secundo priuacione communionis, terci o exclusione ³²² oblacionis, quarto priuacione ecclesiastice sepulture. Priuati vsurarii primo sunt illi, qui concedunt pecunias vel res alias cum pacto vel condicione occulte plus recipi endi; et isti expresse hoc preceptum transgrediuntur et tenentur ad restitucionem sicud fures. Secundo priuati vsurarii ³²³ sunt illi, qui sine pacto et condicione expressa concedunt, ea tamen intencione, ut aliquod emolumentum inde proveniat, et si ³²⁴ scirent, quod nichil premii vel honoris inde consequerentur ³²⁵ , non concederent. Tales coram Deo sunt vsurarii et in foro ||| conscience tales iudicandi. Tercii ³²⁶ sunt ³²⁷ , qui res suas vendunt carius propter dilacionem solucionis, quam pro tunc eis ³²⁸ solueretur. Contra quos ³²⁹ omnes dicit Dominus ^Β : >Mutuum date, nichil inde sperantes.« Luce 8°.

<4.> Pro vsurariis notandum, quod in Statutis prouincialibus domini Arnesti, archiepiscopi

317) AD; omisit BC. — [back]

318) DBC; sanctus A. — [back]

3l9) DBC; Quarto A crrore. — [back]

320) B; omitlit AD. — [back]

321) ACD; prima B. — [back]

322) D; ABC ex-clusiue crrore. — [back]

323) BD; vsuarii errore scribae A. — [back]

324) DBC; si isti A. — [back]

325) DBC; consequentur A. — [back]

326) ABD; B addit usurarii priuati. — [back]

327) AD; sunt illi B; B fol. 246v, D paulo post 226v. — [back]

328) DBC; omisit B. — [back]

329) A; hos BCD. [back]

Α) Paulus ad Rom anos I. 32. — [back]

Β) Evang. Lucae, VI. 35. [back]

Pragensis ^D , sic dicitur: »Vsurariorum prauitatem, qui plerumque mercatorum ³³⁰ famam ³³⁰ in-quinant, dum sub mercacionis vela mine diuersis ³³¹ adinventis fraudibus plures secum contrahentes dampnificant, quam alii, qui nullo quesito colore directe ³³² mutuant ad v suras, detegere cupientes, ne eciam iuris ignoranciam simulatam circa hoc possint pretender e etsic su os err o res de cetero friuolis racionibus excusare: decla ramus et dici mils, quod cum vsura tantum committatur in mutuo, .nutuum autem tantum in hi is rebus cons is tit, que ³³³ deter min antur numero, pondere vel mensura, non solum in hi is, qui expresse rem luiiusmodi eo pacto vel ea spe principaliter mutuant, ut aliquod emolumentum temporale vltra sortem recipiant, quantumcunque sit pa rum, siue sit fructus siue proventus rei pignorate, quam in sorte ³³⁴ non computat, vsurarius est censendus, sed et ille, qui mercem ³³⁵ quamcunque, que vendicionis tempore minus valet communi estimacione et quam tunc venditrus erat, carius vendit ³³⁶ , solucionem precii differ ens ea vice, et qui sol u it statim precium cuiuscunque rei empte pro minori, quam pro176 tunc valeat ³³⁷ , lucri causa eiusdem rei tradicione dilata ad terminum, in quo constat ipsam rem plus valere, vsurarii sunt censendi. Et qui tales esse probari possunt ad noticiam diocesan arum vel eorum officialium perferantur, utpereos adrestitucionem vsurarum ipsi vel eorum heredes districcione canonica ³³⁸ compellantur. Confessores autem in foro anime tales ad restitucionem inducant efficaciter, si suarum animarum dampnacionem cupiunt evitaie. — Sane siquis in ilium errorem inciderit, ut pertinaciter presumat affirmare exercere vsuras non esse peccatum, ille velud hereticus condempnetur. Precipimus autem plebanis locorum ²⁹³ ac illis, qui habent

330) BDC; famam mercatorum A. — [back]

331) BD; diusis abbreviatura omissa A. — [back]

332)BCD, Statuta Am.; A errorc diucě. — [back]

333)ACD quando B crrore scribac. — [back]

334) ABC; in sortem D. — [back]

335) BC; Statuta Ant.; A errorc mercedem. D mercem corrcctum a d ex mercedem. — [back]

336) BD; vendidit A errore. — [back]

337) BCD, Statuta Aru.; A crrore valet. — [back]

338) BD et Statuta Arnesli; in A cano, quod scriptor complete oblilus est. [back]

D) Statuta Arnesti, Pontan, 1606, fol. Hv2—Hr4. [back]

predicandi officium, quod saltim semel singulis mensibus statutum presens fidelibus339 exponant wlgariter ac eos salutaribus inducant monitis, ut abs tine ant a criminibus vel ³⁴⁰ fraudibus vsururum et innotescant omnibus ac eis in remedium peccatorum suoruni iniungant, ut ipsi in nostro seu suffraganeorum consistoriis vsuras aliquo depredictis modis solutas repetant, vel, si npndum soluerint, sed soluere promiserint, a ³⁴¹ promisso se et suos fideiussores absolui petant.« Hec omnia Arnestus, Pragensis archiepiscopus, in Statutis. ³⁴²

<5.> Secundo istud preceptum transgrediuntur sacrilegi, qui res sacras vel ecclesiasticas subtrahunt, qui tanto grauius peccant, quam alii fures, quanto || res sacre vel ecclesiastice sunt digniores aliis rebus. Tercii sunt, qui com- munitatem defraudant, puta monetas falsificando in pondere vel valore vel communem exaccionem licitam diminute per-soluendo et variis mercimoniis et artificiis sine obsequiis dampnificando, ut pincerne, carnifices etc ²⁵ Quarti sunt, qui alios inducunt ad peccandum, vnde sequitur perdicio re rum temporalium ³⁴³ , ut ad ludum taxillorum vel consimile etc. ¹²⁹ Quinti sunt ³⁴⁴ , qui res subtractas et fures suscipiunt vel eis quomodolibet participant et consenciunt atque fauent.

<6.> Tercia exposicio: 'Non furtum facies' i. superioribus tuis nocumentum in rebus temporalibus ³⁴⁶ ; et ¹²⁰ fraudem ³⁴⁷ faciendo.

Quoad istam exposicionem istud preceptum transgrediuntur primo illi, qui suis sacerdotibus decimas et cetera debita ecclesiastica fideliter non persoluunt; secundo, qui censum debitum dominis temporalibus vel alia, quibus ipsi sine auaricia pro communi bono indigent, dare recusant et se varie et, ³⁴⁸ fraudulenter excusant. Tercii sunt serui et ancille in variis famulatibus constituti, qui res dominorum furtiue conumunt vel eciam de rebus dominorum suorum ipsis inuitis elemosinas faciunt (tales enim propter piam intencionem a peccato mortali non excusantur) vel eciam fraudulenter

339) In A adscriptum ab cl in margine. — [back]

340) A; et BD. — [back]

34l) AD i. a B. — [back]

342) BDC; stantis A errore scribac. — [back]

343) BCD; poralium A, errore scribac, qui in hoc folio plnries erravit. ¦— [back]

344) BC; omittit AD. — [back]

345) A scripsit errore 3i. — [back]

346) A, vel C, omisit B. — [back]

347) CD; fraude B, fraudes A — [back]

348) A; deest in BD. [back]

et pigre in absencia ³⁴⁹ domini opera sua ³⁵⁰ faciunt, qualiter eciam solent facere mercenarii diurni, ut messores, carpentarii et hiis similes. Quarti sunt vxores, que res sine scitu et vo luntate maritorum in elemosinas tribuunt. Quod prohibetur ^Δ XXXIII q <5>: 'Nichil de tua vestě vel auro.' Vbi sciendum, quod vxor sine scitu mariti in tribus casibus potest facere elemosinam: Primo, si ipsa ³⁵⁰ per se scit lucrari diuicias ³⁵¹ , secundo, si habet propria parafernalia ³⁵² , tercio, si 2» facit de rebus ad suam dispensacionem pertinentibus, ut de pane vel vino ³⁵³ vel huiusmodi — et maxime, si maritus est ³⁵⁴ durus in actibus pietatis, tunc mulier pro salute viri potest hoc facere, moderate tamen, ne per hoc sibi et marito egestatem inducat. Quinti sunt, qui thelonea et vectigalia et ⁷⁹ huiusmodi fraudulenter subtrahunt. Hii omneš et hiis similes tenentur ad restitucionem. [Sequitur ¹⁵ .]

<IX.> Octauum preceptum. ³⁵⁵

< 1 .> Octauum preceptum: 'Non falsum testimonium dices contra proximum tuum.' Nota se cundum Augustinum ^E : »Hic prohibetur omne nocumentum, quod potest inferri proximo ore et opere falso.« lit sic non solum prohibetur mendacium, sed eciam omne oris nocumentum ; et non solum mendacium, sed eciam opus Actum, per quod decipitur proximus, quia mendacium est cristianum se dicere ³⁵⁶ et opera Cristi non facere. Ideo notandum est primo, quomodo fiat istius man dati transgressio in verbis mendosis, secundo in verbis pro ximo nociuis, tercio in operibus simulatis. ||| Et secundum 3» hoc istud preceptum habet triplicem exposicionem.

Prima exposicio.

<2.> Prima exposicio : 'Non falsum testimonium dices contra proximum tuum' s. verbis mendosis. Pro quo nota, quod tria sunt genera mendaciorum:

349) ABD; errore scribae in A verba in absencia iterala. — [back]

350) ABC; ipse D. [back]

351) D; dccimas AB. — [back]

352) AD; parafurnalia B, —or— C. — [back]

353) ACD; de vino B. — [back]

354) In B fol. 247v. — [back]

355) BD; A habet preceptum octauum. — [back]

356) AD, ducere B. [back]

Δ) Dccretum Gratiani, c. XXXIII, q. 5 (CJC 1255), sed locus incertus, sensu tantum congruit. — [back]

E) Augustinus. [back]

aliud est perniciosum, quod est malignitatis ³⁵⁷ , aliud est ⁷⁶ ofriciosum, quod est pietatis, aliud est ⁷⁶ iocosum, quod est leuitatis. Sub mendacio pernicioso comprehenduntur primo illi, qui dicunt aliquid contra fidei ³⁵⁸ veritatem ³⁵⁸ et scripture ; secundo illi, qui contra vitam hominis vel famam mendacium loquntur. quales fuerunt falsi testes circa passionem et mortem Cristi; tercio illi, qui proximum suum in rebus suis exterioribus ofl'endunt, quales ³⁵⁹ ; sunt, qui alios deferunt aput iudices vel tyrrannos. ³⁵⁹ Nota, quod non solum sunt falsi testes, qui mendacia loquntur ³⁶⁰ , sed eciam, qui veritatem occultant. Vnde Crisostomusz super illo51 LuceH 12: »Nichil opertum, quod non reueletur« dicit: >Non solum ille ³⁶¹ proditor ³⁶¹ estveritatis, qui transgrediens palam ³⁶² veritatem ³⁶² pro veritate mendacium loquitur, sed eciam ille, qui non libere pronuncciat veritatem, quam libere pronuncciare ³⁶³ oportet aut | no libé vitatě defendit, qua libere defendé 9venit, pditor | ě vítatis, Nā fd fačdos debitor ě ³⁶⁴ , ut vitatě qua audi u it adeo | libere pdicet, Sic laycus debitor ě, ut vitatě qua audiuit a fačdote ³⁶⁵ pbatā ³⁶⁶ í ³⁶⁶ fcptuis ³⁶⁶ , fiduciar ³⁶⁷ defend at, Qd fi no fecerit| pdidit vitatě, Et ifra Vide qm no folu ille tnfgffor ě vitat qui | pais denegat vitatě, Q> eciíi ille qui pp tímorě eo4 qpntoccidé| corpus, tacet vitatě Et quid dica, quia pp tímorě mortis, tacent | homies vitatě, cu pp mise4 ventre, 2 ppt fpem vani honoris | i9 fptu ínfideliu tacent homíěs vitatem Hec íanctu ³⁶⁸ os ³⁶⁸ aureu ³⁶⁸ |

<3.> Sub secundo mendacio s. ofricioso comprehenduntur, qui ex quadam pietate mcnciuntur pro conseruanda proximi sui vita vel fama vel exteriori substancia; ut si quis intelligat hominem queri ad mortem et interrogatus dicat se de eo nichil scire, cum tamen sciat.

Sub tercio mendacio s. iocoso comprehenduntur, qui mendacia iocosa proferunt pro recreacione hominis melan-

357) BCD; A scribac errorc malignitas {abbrcvialitram mak legil), — [back]

358) BCD; veritatem fidei A. — [back]

359) BCD; quales cv tyrrannos dcest in A. crrore scribac. — [back]

360) loquuntur A, proferunt BCD. — [back]

361) D; proditor ille ABC. — [back]

362) BCD; veritatem palam A. — [back]

363) A; nuncciare BD. Quae posiea sequutttur novem lineae, ad lilteram secundum codicem A imprcssae sunt. — [back]

364) In B /ol. 248r. — [back]

365) A; a sacerdotibus BCD. — [back]

366) A CD; in scripturis probatam B — [back]

367) ABD; l'raudulenter C; in D defendat anteit. — [back]

368) A; certe /also, sed regular cm usum Hussi secutus; Criso-stomus rede BCD. [back]

Z) Johannes Chrysostomus, Homiliae super Lucae, XII. — [back]

H) Evang. Lucae, XII., 2. [back]

colici, tristis et tediosi, ut ³⁶⁹ eum ³⁷⁰ ad bonum animum perlaa ridiculosa ¹²² verba ¹²² prouocent3 ³⁶⁹ . Nota, quod ista mendacia s. officiosa et iocosa, quamuis propter bonam intencionem non sirit in se peccata mortalia, tamen sacerdotibus et per-fectis omnino non expediunt, quia omne mendacium est dyabolus, sicud e contra omnis Veritas est Deus. ³⁷¹

|| Secunda exposicio. ⁸⁸

<4.> Secunda exposicio: 'Non falsum testi monium dices' s. verbis nociuis proximum ledendo. Pro quo sciendum, quod contra fraternam fidelitatem et karitatem offendunt primo verba derisoria ⁵⁴ et subsannatoria ³⁷² , quibus lo solet dici:

»sunt der i sores derisis deteriores«;

secundo, qui proferunt verba, quibus conantur bona dicta vel facta temerarie vel zophistice pervertere; tercio qui sub specie dileccionis vera et bona verba proferunt, quibus hominem in verbo capiendo produnt, sicud fecit ludas Scharioth. Quarto, qui sine necessitate homini peccata sua obiciunt, per que confunditur. Quinto, qui arroganter et ³⁷³ ex invidia ho-minem de excessibus importune corrigunt. Sexto, qui per verba lasciua hominem ³⁷⁴ scandalizant; septimo, qui dis-cordiam inter fratres seminant, octauo, qui ad peccandum ³⁷⁵ consilia ³⁷⁶ dant, nono, qui salubre consilium et cetera pietatis opera proximo subtrahunt, sicud non corripere delinquentes. non sedare lites etc. Nam ³⁷⁷ sicud non solum mendacium proferens est veritatis proditor, sed eciam veritatem occultando, ut supra patet per Crisostomum: sic eciam non solum proximum offendit verbo, qui sibi malum vel male loquitur, sed eciam, qui sibi vtiliter loqui non dignatur.

<Tercia exposicio.>

<5.> Tercia exposicio: 'Non;l7S falsum testimonium s;8 dices contra proximum tuum' s. factis

369) Textum ita ut imprcssum rcctc exhibent AD; verba autem vt — prouocent omisit prorsus B; verba tantum per ridiculosa verba omisit C. — [back]

370) AC; eos D. — [back]

371) In A usque ad Jlnem paginae: 'Nam dicit Ysidorus in Sinonimis et ponitur in Deeretis e. 22, c. Omne: »0mne genus mendacii summopere fuge; neccasu nec studio loquaris falsum, nec ut pres tes, mentiri studeas, nec qua-libet fallacia vitam alicuius de fen das. Caue mendacium in omnibus.' Gregorius: »Incauti sunt humiles, qui mendacio seillaqueant.» Augustinus: «Mendacia iocosa non reputentur mendacia.« Nihil horttm in BCD. — [back]

372) ABCD; B addit dantes. — [back]

373) AC; omisit BD. — [back]

374) ABC; proximum D. — [back]

375) ADC; peccatum B. — [back]

376) DBC; consilium A. — [back]

377) Inde B fol. 24Sv. — [back]

378) Ita A; in BCD ordo: N. d f. t. c. p. t [back]

simulatis eum decipiendo. Nota, quod factis simulatis pro-ximum offendunt duodecim genera hominum. Quatuor genera hominum oflendunt sub specie simulate sanctitatis ³⁷⁹ et quatuor sub specie simulate veritatis et quatuor sub specie simulate ³⁷⁹ iusticie et equitatis.

<6.> Circa primům notandum, quod offendunt proximum primo indigne communicantes, qui cum sint nequam ex hoc apparent sancti, a quibus se54 simplices non custodiendo decipiuntur; secundo indevote orantes, de quibus Ysaie ^Θ : »Populus hic labiis me honorat, cor autem eorum longe est a me«; tercio sibi in bonis operibus complacentes; quarto laudem humanam et mercedem solum temporalem pro bonis operibus affectantes. Tales autem propter opera sanctitatis nec gracia nec virtute aliqua fecundantur. — Circa secundum modum ³⁸⁰ , s. sub specie simulate veritatis, primo offendunt illi, qui ⁴² ex timore humano retrahuntur a libera veritatis confessione, sicud fecerunt discipuli Cristi, qui tempore passionis sue relicto eo omnes fugi erunt ³⁸¹ ; secundo illi, qui sub specie zeli alios acriter re prehendunt, ex odio et non ex karitate veritatem dicendo; tercio, qui magis excessus aggrauant, quam oportet; quarto qui licte bonis successibus aliorum congaudent vel adversitatibus ³⁸² condolent. — Circa ³⁸³ tercium modum s. sub specie simulate iusticie et equitatis primo offendunt illi, qui iusticiam vendunt, ut mali indices et advocati, qui quamuis iusticiam faciunt, tamen non nisi pro temporalibus lucris vel fauoribus ³⁸⁴ ; secundo qui iusticiam ex odio vel alia corruptela munerum dampnant; tercio, qui iniqua consilia et statuta faciunt pro communitate defraudanda; quarto, qui noua iura contra statuta sancte matris ecclesie adinveniunt. ||| [Sequitur ¹⁵⁴ ]

<X.>

Nonum et decimum preceptum.

<1.> Nonum et decimum preceptum: »Non concupisces domum proximi tui, nec desiderabis vxorem eius, non senium, non ancillam, non

379) sanctitatis ∼ simulate D; ABC omiscriinl; scrip/or arcKetypi connn lineám oculis transiit. — [back]

380) AHCD; in A antea e dclcvit notandum, posiea ddclum superbie. — [back]

381) In D fol. 228v. — [back]

382) BCD; adversi-tantibus A, crróre. — [back]

383) BCD; A errorc cura. — [back]

384) ABC; in D crrore scribac, male legentis abbreviaturam fauoris. [back]

Θ) Isaiac, XXIX. 13 (sensu tantum; textus Vulg. est: >Eo quod appropinquat populus iste ore suo et labiis suis gloriticat me, cor autem ejus longe est a me«). [back]

bouem, non asinum, nec omnia, que illius sunt.« ^I Nonum et decimum preceptum pertinet solum ad actum cordis. Sed nonum, videlicet 'non con cup i sees vxorem' concurrit cum sexto, videlicet 'non mecha-beris', vbi prohibetur principaliter actus exterior corporis sicud hie actus cordis etc. ⁴²

<Nonum preceptum.>

<2.> Prima exposicio ⁸⁸ : »Non concupisces vxorem proximi tui«. Istud nonum preceptum potest <9'> tripliciter exponi [sicud ³⁸⁵ et antecedencia ³⁸⁵ ]. Primo sic: »Non concupisces vxorem ¹²² etc.« ¹²² i. non habebis ³⁸⁷ voluntatem violandi vxorem proximi. Et nota quod sicud viro prohibetur concupiscencia vxoris, sic eodem modo mulieri e contra etc. ¹²²

Secunda exposicio: »Non concupisces vxorem proximi tui« i. non queras concupisci ab vxore proximi tui ¹²⁹ etc passiue. Et ista exposicio notat mutuam concupiscenciam inter ³⁸⁷ utrumque. Contra quod faciunt viri religiosi et sacerdotes et alii continenciam Deo vouentes, qui similes sunt in hoc filiis Israel, qui educti de terra Egipti in deserto manna pascebantur, et tamen adhuc desiderabant carnes Egipciorum [etc.] ¹²² Sic isti cum iam pascantur corpore et sangvvine Domini Jesu Cristi, tamen adhuc concupiscunt contra diuinum mandatum et ³⁸⁸ eoncupisci ³⁸⁸ appetunt ³⁸⁸ .

Nota sub isto precepto, quoad istam exposicionem, cadunt specialiter virgines et mulieres ac famuli iuuenes et ¹⁷⁹ scolares ¹⁷⁹ , qui facies suas et ⁴² capita et corpora ornant varie, ut ab aliis concupiscantur. Et non solum in plateis et coreis, ymmo eciam et ⁵⁴ in ecclesia corda aliorum wlnerant et occasionem mine prestant.

Nota, quod mulieres legittime facies suas duplici de causa ornare ³⁸⁹ inveniuntur: primo ad complacenciam suorum maritorum et eciam aliorum; et iste peccant mortaliter istud preceptum transgrediendo ³⁹⁰ ; secundo ad complacenciam suorum tantum et non aliorum — et istud non est prohibitum, dummodo fiat honeste, quia quelibet mulier tenetur, quantum potest, ad hoc conari, ut fidem ³⁹¹ coniugalem in se et suo marito conseruet, sicud faciebat Susanna, Daniel 13 ^K . Ex quo apparet, quod multo periculosius virgines in nupciis et conviuiis ornate conveniunt, quam maritate. Causam assignat

385) A; omisit BD. — [back]

386) A; habeas BD. — BD; A errore in. — [back]

387) ACD; omisit B. — [back]

388) ADC; B errore scribae quare. — [back]

389) In D fol. 2'J9r. — [back]

390) ABC; in D quidem errore scribae. [back]

I) Exo. XX. 17. — [back]

K) Daniel XIII 2—62. [back]

beatus Augustinus ^Λ , quia ³⁹² mulier nupta conatur placere ³⁹³ viro soli, cui eciam de iure tenetur complacere; virgo ³⁹⁴ autem innupta nittitur passiue omnibus ³⁹⁵ complacere ³⁹⁶ et ideo plurimorum virorum animos potest ad complacenciam sauciare. Contra quod dicit Apostolus ^Μ : »Nemini dantes vllam offensionem.«

Tercia exposicio: 'Non concupisces vxorem ³⁹⁷ proximi ³⁹⁷ tui' ³⁹⁷ i. non ad concupiscenciam provoces per ymagines ³⁹⁸ in mente formatas, videlicet ymaginando de pulcritudine et statura ac disposicione eius. Vnde Bernhardus ^Ν : «Nunquam de mulierum formis disputes.«

Decimum preceptum. ⁸⁸

<3.> »Non concupisces rem proximi tui.« Per hoc decimum preceptum explicite prohibetur solum concupiscencia oculorum, sed implicite prohibetur omnis cupiditas respectu rei aliene.

Nota ³⁹⁹ : concupiscencia rei aliene comittitur tripliciter: primo, cum aliquis || concupiscit et sciens, quod adipisci non potest, non persequitur concupiscenciam; si autem posset, fortissime conaretur; et talis peccat mortaliter — secundo ⁵⁴ , cum concupiscit et conatur labore exteriori adipisci et quamvis non obtinet, tamen plus peccat quam prius. Tercio cum quis concupita prauis conatibus assequitur; et hoc est grauissimum. Et secundum hoc potest formari triplex exposicio huius precepti; vel tercia exposicio potest esse talis: 'Non concupisces rem proximi tui' s. earn auare possidendo. Quia secundum Augustinum ^Ξ non solum auarus est, qui rapit ⁴⁰⁰ aliena, sed eciam, qui cupide seruat sua. Vnde 12 ^Ο q. <9.> »Non min oris est criminis habenti tollere, quam dum possis et habundas, indigentibus denegare. Esuriencium panis est, quem tu detines, nudorum vestimentum est, quod tu recludis, miserorum calceus est, qui aput te veterascit.«

392) BD; quod A. — [back]

393) BCD; in A errore scribac placre. — [back]

394) ABC; verba omnia a virgo cv complacere omisit D, oculis aberrans ad secundum complacere. — [back]

395) In B fol. 249v. — [back]

396) BC; placere A. — [back]

397) BCD; etc. A. — [back]

398) DBC; in A corrcctum ex ymaginaciones; in A addilum turpes. — [back]

399) BC; Nota quod AD. — [back]

400) DAC et textus Aug.; rapit B, sed suprascriplum cu (volnit habere cupit). [back]

Λ) Paulus, II. ad Corinth., VI. 3. — [back]

Μ) Augustinus. — [back]

Ν)Bernhardus Clarevallensis. — [back]

Ξ ) Aur. Augustinus, Ser-mones de scripturis, CVII (Migne, Patrolog. lat. XXXVIII. 628). — [back]

Ο) Decretum Gratiani XII, 9. (sensu solo citatum”!. [back]

<4> Nota, quod concupiscencia tria mala facit anime: primo earn inficit et maculat. Cuius racio potest esse, quia concupiscencia carnis est sicud aqua fluens, concupiscencia vero oculorum est sicud terra arida propter ariditatem terrene affeccionis. Vnde sicud ex terra et aqua fit lutum materiale, ita ex duplici concupiscencia, videlicet carnis et oculorum, fit lutum spirituale, quo anima sordidatur. Secundo concupiscencia animam inflammat ad modum ignis inextingwibilis, de quo Iob ^Π 31 ⁴⁰¹ : Ignis est ⁴⁰² vsque ad consummacionem devorans« Et non solum inflammat, sed corpus corrumpit et incinerat. ⁴⁰³ Tercio ad modum sitis insatiabilis animum semper cruciat; nam concupiscencia oculorum semper dicit ⁴⁰³ 'affer diuicias', concupiscencia carnis 'affer delicias'. Et vtraque istarum est insaciabilis appetitus. ut scribitur Prouerbiorum 3° ^Ρ .

<5.> 'Non concupisces' etc. Sanctum ⁴⁰⁴ Os ⁴⁰⁴ aureum ⁴⁰⁴ super illo: »Omnis, quividerit mulierem ad concupiscendum eam ⁴² « etc ⁴⁰⁵ Mathei ^Σ 5” dicit sic : »Ecce mandatum minimum ⁴⁰⁶ aput Iudeos tunc et nunc aput omnes, qui non mullum ⁴⁰⁷ curant de anima sua, nec iudicant cor suum. Quia irasci sine causa proximis suis aliqui non putant esse peccatum, nec concupiscere alienam mulierem tan turn non ⁴⁰⁸ cogitant esse peccatum, opere coneupiscencie non sequente ⁴⁰⁹ . Magnum autem aput timentes Deum et cor suum diiudicantes, magnum eciam aput Deum, qui non tantum ⁴¹⁰ opus hominis aspicit, sed vanum cor. Quo mandato lex non soluitur, sed impletur; sed sine hoc mandato stare non potest legis mandatum. Omne enim adulterium ex concupiscencia nascitur. Quomodo ergo tollitur adulterium secundum legis mandatum, nisi precis a fuerit concupiscencia secundum Cristi mandatum? Quomodo ⁴¹¹ ergo ⁴¹² ira mater homicidii est, sic concupiscencia mater ⁴¹³ est ⁴¹³ adulterii. Consequenter, qui irascitur fratri suo sine causa, occidit eura in

401) BD et Vulgáta; A 13 crrorc scribat. — [back]

402) BD et Vulgáta: omisit A. — [back]

403) Ab dicit in B fol. 250r; ab incinerat in D Jol. 229-v. — [back]

404) A; S. Joannes Chrysostomus BD. — [back]

405) B, omisit AD. — [back]

406) ABD; A addit quod, B quidem. — [back]

407) BD; omisil A. — [back]

408) ABD; in B deinde deletum. — [back]

409) sequente DAB; in B cl in textu Chrysostomi additum sub. — [back]

410) ABD; in A antea deletum solum. — [back]

411) AD, quoniam B. — [back]

412) ABD: in AD additum sicud. — [back]

413) BD; est mater A. [back]

Π [back]

) Iob, XXXI. 12. —

Ρ [back]

) Proverb. XXVII. 20 (male allatum: confer et XXX. In). —

΢ [back]

) Matth. V. 28. corde suo; etsi noh occiderit eum propter metum videncium aut impotenciam suam, eciam homicidium est aput Deum, qui non magis opus considerat, quam affectum. Sic qui concupiscit mulierem alienam, iam me cha tils est eam in corde suo, etsi non habuerit eam causa aliqua obstante, et adulter est aput Deum, qui magis aspicitvoluntatem quam opus, ||| quoniam opus adulterii comittendi ⁵⁴ ei defuit, non voluntas.

Sed ne forte homines nature humane misterium ignorantes, dum considerant, quia generaliter omnis natura carnalis subdita est passionibus istis, et nemo hominum est, eciam sanctorum, qui se omnino ab ira vel concupiscencia valeat separare. estiment Cristum quasi ⁴¹⁷ impossibilia ista mandantem occasio-nem sibi querere, per quam homines faciat esse reos, quoniam omnis ⁴¹⁴ , qui impossibilia mandat ⁴¹⁵ , occasion em offensionis seminat ⁴¹⁶ et causas puniendi ⁴¹⁷ requirit: ideo pauca de diuisione voluntatum anime corporisque tracternus.

Sicud duas in nobis habemus naturas, anime s. et carnis ⁴¹⁸ , sic duas habemus voluntates, vnam anime, alteram carnis, duas concupiscencias, vnam anime, alteram camis, duas iras, vnam anime, alteram carnis. Et ⁴¹⁸ ha tura quidem carnis ab hiis omnibus non potest se separare: Nam necesse ha bet et irasci et concupiscere, etsi non wit, quoniam non est in arbitrio suo creato, sed in lege peccati. ²⁵ Venumdata est enim sub peccato; propterea de ¹²⁹ illa ¹²⁹ , dicit Apostolus ^Τ : 'Sapiencia carnis inimica est Deo; legi enim Dei non est subiecta' nee enim potest. Anima autem in arbitrio suo ere a to est secundum legem iusticie Dei; propterea potest ⁴¹⁹ et non ⁴²⁰ irasci, si wit, et non concupiscere, si wit.

Nota. ⁴² Cum ergo irascimur et concupiscimus, si displicemus nobis et festinamus reprimere vel iram vel concupiscenciam nostram, manifestum est, quia caro nostra irascitur ⁴²¹

414) In A correclum ab e' ex omnes. — [back]

415) In A ab el correclum ex mandant. — [back]

416) In A ab i1 correclum ex seminant. — [back]

417) A incptis abbrcviationibus scriptum. — [back]

418) B f. 250r, D 230r. — [back]

419) AH; deest in D. — [back]

420) In A supplevit í'. — [back]

421) BD; in A crrorc scribae irascimur. [back]

Τ) Paulus, Epištola ad Romanos, VIII. 7. [back]

sola aut ⁴²² concupiscit, non anima nostra. Quando autem complacemus in hiis et decernimus, si poterimus adimplere iracundiam vel concupiscenciam nostram, tunc et anima nostra irascitur, vel concupiscit simul cum carne. Propterea sciens Deus, quia carnis natura subdita ei non est, nec potest, non mandat carni, que mandat anime ⁴¹⁹ . Quis enim sapiens illi ponit preceptum, qui, etsi wlt, non potest obaudire? Sed ad animam loquitur et anime mandat, que potest Deo in omnibus obaudire, que potest eciam came irascente vel concupiscente nec irasci nec concupiscere. Si ergo ad an imam loquitur et d e concupiscencia anime loquitur dicens ^Sigma : 'Si quis viderit mulierem ad concupiscendum eam, iam mechatus est eam in corde suo<: Non, si quis concupiscit ⁴²³ secundum ⁷⁹ desiderium inevitabile carnis, sed si quis concupiscit ⁴²³ secundum voluntatem anime et consensum ⁴²⁴ et decernens et statuens implere, quod cupit: ille talis, etsi nichil gesserit, tamen iam in corde adulter ante Deum est, quia forsitan impeditus est ab opere, non compunctus in voluntate.« Hec Crisostomus ^{Υ 425} per totum.

<XI.>

<1.> Propositis ⁴²⁶ mandatis coram populo sanctus vir Moyses ait ad eum (Deuteronomii ^Φ 26): »Hodie Dominus Deus tuus precepit tibi, ut facias mandata hec et impleas ea ex toto corde tuo et ex tota anima tua. Dominum elegisti hodie, ut sit tibi Deus et ambules in viis eius et obedias eius imperio; et ⁴²⁷ Dominus elegit te hodie, ut sis ei populus peculiaris, sicud locutus est tibi, ut custodias omnia precepta eius, et faciat ⁴²⁸ te excelsiorem cunctis gentibus, quas creauit.«

<2.> Item nota ¹⁵³ Deuteronomii 28: || »Faciet te Dominus Deus tuus excelsiorem cunctis

422) D; in AB errore scribae autem. — [back]

423) AB; D: concupierit. — [back]

424) A; consensu B. in D inccHum. — [back]

425) AB; A nddit.s. — [back]

426) AB; Positis D. — [back]

427) A et Vulg.; BD errore en. — [back]

428) AD et Vulgáta; B errore faciet. [back]

Υ) Joh. Chrys ostomus, ed. Antverp. 1614, t. II., 337b sqq. (Horn. XII. in Mntth. V.) — [back]

Φ) Deut. XXVI. 16—19. — [back]

Χ) Deuter. XXVIII. 1 — 12. [back]

gentibus, que versantur in terra. Venientque super tevniuerse benedicciones iste et apprehendent te, si tamen precepta eius audieris: Benedictus tu in ciuitate et benedictus in agro, benedictus fructus ventris tui etfructus terre tue fructusque iumentorum tuorum, gregis ⁴²⁹ , armentorum et caule ouium tuarum. Benedicta horre a tua et benedicte reliquie tue. Benedictus eris ingrediens et egrediens. Dabit Dominus inimicos tuos in manus tuas, qui consurgunt ⁴³⁰ adversum te, corruentes in conspectu tuo. Per vnam viam venient contra te et per septem fugient a facie tua. Emittet Dominus benediccionem super cellaria tua et super omnia opera manuum tuarum benedicet-que tibi in terra, quam acceperis. Suscitabitte Dominus sibi in populum sanctum, sicud iurauit tibi, si custodier is mandata Domini Dei tui et ambulaueris in viis eius. Videbunt-que omnes terrarum populi, quod nomen Domini invocatum sit super te ettimebunt te. ⁴³¹ Habundare te faciet Dominus omnibus bonis: fructu vteri tui et fructu iumentoruni tuorum, fructu terre tue, quam iurauit Dominus patribus tuis ut daret tibi. Aperiet Dominus thesaurum suum optimum eel urn, ut tribuat ⁴³² pluuiam ⁴³² terre tue in tempore ⁴³³ suo etc., si tamen audieris mandata Domini Dei tui, que ego precipio tibi hodie et ⁷⁹ custodieris ⁷⁹ et feceris ac nou declinaueris ab eis nec ⁴³⁴ ad dexteram nec ad sinistram etc. ⁴²

<3.> Quodsi audire nolueris vocem Domini Dei tui, ut custodias et facias omnia mandata eius, que ego precipio tibi hodie, venient super te omnes maledicciones iste et apprehendent ⁴³⁶ te: maledictus eris in ciuitate, maled ictus in agro, male dictum horreum tuum et maledicte reliquie tue; maledictus fructus ventris tui et fructus terre tue, armenta boum tuorum ⁴³⁷ et greges ouium tuarum. Maledictus eris ingrediens et egrediens.

429) A el Vůli?.; DB crrorc abbreviaturas Gregorii. — [back]

430) AB; in-surgunt D. — [back]

431) AUD; A addit et. — [back]

432) A el Vulg:; pluuiam tribuat BCD. — [back]

433) BCD et Vulg.; opere errore A. — [back]

434) ABCD; in A antea dclelum ab. — [back]

435) Antea A delevit ab. — [back]

436) A el Vulg.: comprehendent B. — [back]

437) AC et Vulg ; tuarum errore DB. [back]

Mittet Dominus super te famem et esuriem et increpacionem, in omnia opera tua, que tu facies, donec conterat ⁴³⁸ te et perdatvelociter propter adinvenciones tuas ⁴³⁹ pessimas, in quibus reliquisti me ⁴⁴⁰ . Adiungat tibi Dominus pestilenciam, donec consumat te de terra, ad quam ingredieris possidendam. Percuciat te Dominus egestate, febri et frigore, ardore et estu et aere ⁴⁴¹ corrupto ac rubigine et persequatur, donec pereas. Sit celum, quod supra te est, eneum ⁴⁴² , et terra, quam calcas, ferrea; det Dominus ymbrem terre tue puluerem et de celo descendat super ⁴⁴³ te ⁴⁴³ cinis ⁴⁴³ , donec conteraris ⁴⁴⁴ . Tradat te Dominus corruentem ante hostes tuos; per vnam viam egrediaris contra eos et per septem fugias et dispergaris per omnia regna terre sitque cadauer tuum in escam cunctis volatilibus celi et bestiis terre et non sit qui abigat. ⁴⁴⁵ Percuciat te Dominus vlcere Egipti etc. ⁴⁴⁶ multa mala [sequitur] ⁴⁴⁷ Semen tem ⁴⁴⁸ multam ⁴⁴⁸ iacies in terrain et modicum congregabis, quia locuste devorabunt omnia ^Ψ etc. Quoniam non audisti vocem Domini Dei tui. Et sicud ante letatus est Dominus super ⁴⁴⁹ vos ⁴⁴⁹ , bene vobis faciens vosque multiplicans, sic letabitur disperdens vos atque subvertens, ut auferamini de terra. ^Ω « Amen. |||

Explicit ⁴⁵⁰ exposicio seu declaracio preceptorum Dei decern tradita ac collecta per R. Magistrum Johannem dictum Huill Anlkis w Sliwach. ⁴⁵⁰  [back]

438) DA el Vulg.; conterreut BC. — [back]

439) Cod. D hoc verbo fmilur; rtliquum evulsum est. In cod. B fol. 251v. — [back]

440) BC et Vulg.; omitlit A. — [back]

441) In A in marginc adscriptttm pud. — [back]

442) BC et Vulg.; A ereum. — [back]

443) AC et Vulg.; c. s. t. B. — [back]

444) Vulg; ABC conterrearis. — [back]

445) Vulg.; ABC ambigat. — [back]

446) Texius scripturae iude abbrcviatus. — [back]

447) B, omisit A. ..— [back]

448) AC el Vulg.; sementa enim multa B. — [back]

449) BC et Vulg.; omisit A. — [back]

450) Hoc 'explicit' solum in cod. B legiiur; post dictum quae sequebautur, crasa stint et ad libitum scriptoris lilteris repleta. [back]

Ψ) Deuteron. XXVIII. 38. — [back]

Ω) Deuter. XXVIII. «2—63. [back]

Registrum.

I. Verba Exodi c. XIX		1—2
II. Primům praeceptum.	I. expositio	3—5
	II. expositio (de imaginibus)	6—7
	III. expositio	7—8
III. Secundum praeceptum.	I. expositio (de periurio)	8—12
	II. expositio	12—18
	III. expositio	13—14
IV. Tertium praeceptum.	I. expositio	14—15
	II. expositio	15—16
	III. expositio	16—17
V. Quartum praeceptum.	I. expositio	17—19
	II. expositio	19
	III. expositio	19—20
VI. Quintum praeceptum.	I. expositio	21—22
	II. expositio	22—23
	III. expositio	23—24
VII. Sextum praeceptum	I. expositio (de fornicatoribus)	24—30
	II. expositio	30
	III. expositio	30—31
VIII. Septimum praeceptum.	1. expositio	31—32
	II. expositio (de usurariis)	32—34
	III. expositio	34—35
IX. Octavum praeceptum.	I. expositio	35—37
	II. expositio	37
	111. expositio	37—39
X. Nonum et decimum praeceptum.	Nonum praeceptum	39—40
	Decimum praeceptum	40—41
	Verba Chrysostomi	41-43
XI. Verba Deuteronomii c.	XXVI. et XXVI11	43-45

INDICES.

I. Index locorum.

a) Loci Scripfurae.

Genesis I. 5, 8, 13, 19. 23, 31. II.

2. 3 — II. 4.

II. 2 — IV. 4.

IV. 7 — VII. 3.

Exodus XIX. 3 — 11. — I. 1.

XIX. 16 — I. 1.

XX. 1—2. — I. 1. I. 2. »

XX. 3—6. — II. 1.

XX. 7, 8, 9 etc. — III. 1, IV. 1, V.-I etc.

XXI. 14 — IV. 1.

Leviticus XX. 9 — V. 3.

Numeri XXV. 1—4. — VII. 6.

Deuteronom. IV. 35 — II. 4.

XXVI. 16 —19 et XXVIII. 1 — 64 — XI. 3.

Reguin II. 20 — V. 7.

Job XXXI. 12 — X. 4.

Psalmus XXXIII. 2 — V. 6.

XXXIX. 5 — 11. 15.

LXXU. 19 — V. 3.

LXXX. 10 — II. 15.

Proverbiorum XXVII. 20 — X. 4.

Ecclesiasticus VII. 33—34 — V. 4.

XXI. 30 — III. 8. XXIH. 9—12 — III. 3.

lsaias XIV. 12 — II. 16.

XXIX 13 — IX. 5.

Jeremiáš V. 3 — VII. 7.

Daniel XIII. 2-50 — X. 2.

Evangelium Matthaěi V. 27—28 —

VII. 8, X. 5.

V. 33—34 —

III. 2.

V. 39 — VI. 2. XVI. 19 — VII. 10.

XVI. 19 —V. 5. »—

: XXII. 36 — II. 1 (in marg.)

Evangelium Matthaei XXII. 37 — II 17.

Evangelium Lucae II. 51 — V. 3.

VI. 35 — VIII. 3. »

X. 16 — V. 4. »

XII. 2 — IX. 2.

Epištola Pauli ad Romanos I. 32 —

VIII. 2. >

VII 23 —

VII. 2.

VIII.7 — X. 5.

X. 10 — II. 7.

I. ad Corinth. V. 3—5—VII. 8.

VI. 9—10 — VII. 8.

VII. 1 — VII. 9.

X. 13 — VII. 3.

II. » » VI. 3 — X. 2.

ad Galatas V. i 6 — VII. 2.

V 19 — VII. 8.

ad Ephesios V. 5 — II. 16 (in textu error).

ad Philippens. III. 19 — VII. 3, II. 16.

ad Ti turn VII. 3.

Epištola I. Petri III. 15 est error in textu A VI. 4 loco I. Joannis.

Epistolal. Joannis III. 8—10 — VII. 7.

III.—15 — VI. 4.

V. 3 — VII 7.

b) Loci aucforum.

[Auctores Scripturae, Paulům, Mattheum etc., quaere sub a).]

Ambrosias, S. VI. 4. — liber de ofliciis, I. et III. — III. 4.

Anselmuš, S. liber de similitudinibus VI 4.

Aristoteles, Ethica Nicomach. — V. 2.

Arnestus (archiepiscopus Pragensis) — Statuta synodalia — VII. 4. VIII. 5.

Augustinus, S. VII. 2, IX. 1, X. 2. 3 Johannes. de civitate Dei — VII. 9.

— de mendacio liber — IX. 3.

— sermo contra corisantes — II. 4 [rccte »Caesarius«]

— super Marci VIo — III. 4.

— » Numeri - VIII. 1, VII 1.

— » Psalmos — II 15.

Aurelius v. Augustinus.

Bernhardus S — X. 2.

Beda, homiliae — 111. 4, VI. 4.

Caesarius v. Augustinus.

Chtysoslomus |

Crisostom us I

Damianus v. Petrus.

Decreta v. Gratianus.

Gratianus, citatur »canon«, i>decre- tum« : II. 4, IV. 4, VII. 3, VII. 4, VIII. 6, IX. 3, X. 3.

Gregorius S. — IX. 3. — Quadraginta homiliae in evang. — II. 9.

Hieronymus S. — super biblia — II. 'l5, 17., VII. 3.

Hugo a Seto Victore — VII. 3. — de sacramentis lidei III. 6.

Jeronimus v. Hieronymus.

Johannes Chrysostomus (>os aureum» »Crisostomus«) S. — homiliae super Matthaeum — III. 3, IX. 4, X. 5. » Lucam — IX. 2.

Isidorus, S. — »de sinonimis« — III. 4, IX. 3.

Lombardus v. Petrus. Origcncs — homiliae VII. 6.

Petrus Damiani — de contemptu seculi — VII. 4.

— epistolarum liber — IV. 1 (in margine)

Petrus Lombardus, »Magister Sen-tenliarum« — Sententiarum libri — III. 4, VII. 2.

Strabus, Wallahfridus — Glossa ordi-naria V. 3.

Wallaridus v. Strabus.

Ysidorus v. Isidorus.

II. Index nominum.

[1. b. signilicat nomen in indice auctorum occurrere.]

Ambrosius v. I. b.

Ansclmus v 1. b

Anticrislus VII 3—4, II. 6.

Apostolus (s. Paulus) II 7, V. 6, VII. 3, VII 8, VIII. 2, X. 2, X. 5.

Arnestus v. I. b.

Augustinus II. 9 (v. 1 b.).

Beda v. I. b.

Bernhardus v. I. b.

Cain VI. 4

Crisostomus v. I. b Vristus II. 7, II. 10, III. 2, III. 3, V. 6-7, VII. 8. IX. 25, X. 2.

Damianus v. I. h.

Dominus I. 1. etc.

Ecclesia V. 7.

Egypcii X. 2, VIII. 1.

Egyplus XI , X. 2

Glossa V. 3, VI. 4.

Gregorius IV. 2 (v. I. b).

Hieronymus v. I. b.

Hugo v. I. b.

Hus J. I. (incipit).

Jacob 1. 1.

Jesus v. Cristus.

Johannes (evangelista) V. 7.

» Chrysostomus v. I. b.

» Hus v. Hus (I. incipit).

Israel I. 1, VIII. 1, X. 2.

Isidorus v. I. b.

Judas Scharioth VI. 3.

Judaci II 4, 6.

Lucifer II. 16.

Magister, M. Sententiarum (Petrus Lombardus) III. 4, VII. 2.

Maria It. 10, V. 7.

Moab VII. 5.

Moyses I. 1, VII. 6, XI.

Origenes v. I. b.

Os aureum (Johannes Chrysostomus) IX. 2, X. 5.

Petrus Damiani v. I. b.

Pelrus v. I. b. (error)

Phiiosophus (Aristoteles) V. 2.

Prctga I. (ineipit).

Pragensis archiepiscopus VII. 4,VIII. 5.

Pylatus vi. 3.

Salomon V. 7.

Salvator VI. 2.

Sathanas VII. 8.

Scharioth v. Iudas.

Susanna X. 2.

Scriptura IV. 3.

Virgo II. 10, 11, 12, III. 2, V. 6. 7.

III. Index rerum.

actus exterior et interior, cordis — corporis X. 1—2

adoracio, quid sit II. 10.

adulacio : adulacioneoccidere VI. 3.

adulter, quis sit VII. 2.

ad ulterium, quid sit VII. 8, X. 6.

alien a res: concupiscencia rei ali- ene prohibetur X. 3.

allec, captura alleciuin IV. 4.

amor Dei II. 5 etc.; úmorem assequi II. 5.

anecille peccant furando VIII. 6.

anima condolescit X. 4.

apostoli deseruerunt Cristum II. 7.

appetitus, triplex, quid sit VII. 3, X. 4.

auari, auaricia — quid sit 11. 16, X. 3.

benedicciones Moysis XI. 2.

carnal is uctus VII. 1.

caro: concupiscencia carnis X. 4.

census: census solvendus VIII. 6.

circumstáncie, quid valeant IV. 3.

clerici quales debent esse II. 5 — 6.

communio V. 6.

concubinarii peccant VII. 2.

concubitus legittimus IV. 2.

concupiscencia carnis, rei aliene prohibetur VII. I, X. 3.

concupiscere, quid sit X. 2.

condolere IX. 5.

confiteri lidem debet Cristianus II. 7.

congaudere IX. 5.

contemplacio IV. 5.

continencia iubetur VII. 2.

contrectacio rei aliene VIII. 1.

cor: corde credendum II. 7, delectari VII. 10, concupiscencia X. 3.

corea, prohibetur IV. 3.

corisantes peccant IV. 3.

cristiani fideles II. 7 etc.

cruor Dei III. 2

decalogus, exponitur populo I. 1.

decimae sunt soluendae VIII. 6

decipere IX. 4.

defloracio virginis VII. 2.

delectari corde IV. 3, VII. 10.

deliberacio periurii III. 6.

delinquere sancto die periculosius quam alio IV. 4.

derisores derisis deteriores IX. 4.

detraccio quid sit VI. 6.

Deus dator gracie II. 12, unus co- lendus II. 3, adoratur tripliciter II. 3, colendus est V. 6, diligitur II. 15, VII. 7 etc.

discipuli Cristi fugierunt IX. 5.

dies festus honorandus IV. 3, 4,

dies observare prohibetur II. 6,

dies egipciaca ib.

dilleccio interior IV. 5, Dei II. 15

diligere Deum quomodo II. 17. 18.

diuinacio triplex II. 5.

diuinatores peccant II. 4.

doctores VI. 1.

Dominus, quid sit I. 2.

domini temporales VII. 5—6, exac- ciones sumunt VIII. 2.

dominica v. dies.

dubia res pro certa III. 3.

dulia, quid sit II. 10

dyabolus, quid faciat III. 8, IV. 3, VII. 8—7; maledicere dyabolo prohibetur III. 8.

ebrietas peccatum duplex IV. 3.

ecclesia V. 7.

elemosina quomodo datur VIII. .6.

equitas simulata IX. 5.

exacciones solvende VIII. 2

exponere decalogum I. 1.

factum plus prodest et nocet verbo VII. 3, simulatum IX. 4.

falsum testimonium IX. 2.

festus v. dies.

fides integra II. 4, adimpletur opere II. 8, corde creditur II. 7, ore confitetur II. 7; fidem negligentes II. 8, fide debiles II. 7; tides non habet meritum II. 9. etc.

fili i honoráre debent purentes V. 2,

fornicari, quid sit, peccatum mor-tale VII. 6-7 etc.

fornicari i VII. 3, 5, 7—8 etc. IX. 7—8; grauiter peccant VII. 10.

fragilitas humana II. 17.

fures VIII. 5.

furtum, quid sit VIII. 1; furti re- velacio II. 5. futurum: precognicio futuri II. 5.

gracia Dei II. 12.

gula prohibetur IV. 3.

gulo si peccant II. 16.

heretici qui sint II. 6.

homicidium, quid sit VI. 1 — 2.

honorandi sunt parentes propter tria... V 2.

ignis IV. 5.

immundicia corporalis VII. 2.

incantatores II. 4.

incestuosi VII. 3. 2.

indulgcncie false VIII. 2.

intelligentes gravius peccant II. 5.

intestina Dei III. 2.

iocosum mendacium IX. 3.

iudex iustus VI. 2.

iudicia dominica non fiunt IV. 4.

iurare, quid sit III. 1—2.

iuramentum, quid sit III. 2 - 3, frangere peccatum mortale 4.

iusticia simulata IX. 5.

karita's Dei II. 17.

labor corporalis, manualis IV. 1. 4.

lasciuia graue peccatum VII. 9. IX. 4.

latria, quid sit II. 10.

ludus taxillorum peccatum VIII. 5.

lusores peccant III. 8.

luxuria peccatum VII. 2.

magistři honorandi V. 2.

malediccio Deo prohibetur III. 8, Israel XI. 3.

malum: tria mala anime X. 4.

mandatum v. preceptum.

maritus, durus VIII. 6, X. 2.

mater Cristi V. 7.

mechari peccatum graue VII. 1. 2. sq.

melancolici IX. 3.

memoria labilis II. 14.

mendacium, quid sit, triplex IX. 1 sq.

mendosa verba prohibentur IX. 2.

mercennarii VIII. 6.

messes die dominica fiunt IV. 4.

messores VIII. 6.

moneta falsa VIII, 5

mulierem concupiscere prohibetur X. 2;

mulieres vovere non pos-sunt III. 7,

maledicLint IU. 8 etc.

natura IV. 3.

necessitas non habet legem IV. 4.

nomen Dei noli in vanum sumere III. 1.

nunc tempora II. 6.

oblectacio carnis VII. 9.

occidere alium quid sit, casu VI. 2.

oculi peccant X. 4.

odium prohibetur IX. 5.

opus corporale IV. 4.

oris nocumentum IX. 1—2.

ornare capita X. 2.

parentes honorandi V. 1—2, ei- bandi etc. V. 2.

pater triplex, honorandus V. 3, 1—2 sq.

peccatum mortale II. 17, mutum VII. 2 etc.

pecuniam exigere peccatum II. 6.

periurare peccatum mortale III. 2.

periurium, quomodo committatur III. 4—5. pietas IV. 4.

pollucio corporis et anime VII. 1.

populus simplex I. 1.

precepta scripta in duobus tabulis II. 2, audienda 1. 2;

preceptum primům II., secundum III., ter-cium IV., quartum V., quintum VI., sextum VII., septimum VIII., octa-vum IX., nonum X. 2—3, de-cimum X. 4—5.

principes punire debent VII. 6—7.

promittere quid sit III. 6.

quies in Deo IV. 5.

raci o et fides II. 9.

raptor VIII. 2.

raptus quid sit VII. 2.

reliquie false VIII. 2.

reprehendere, quomodo debetquis IX. 5.

res aliena VIII. 1 2, rem diligere plus quam Deum II. 15.

sabbatum sanctificandum IV. 1 sq.

sacerdotes honorandi V. 4, falsi VIII. 2, concubinarii, ydiote, ta-bernarii II. 6, mendaces IX. 3; v. clerici.

sac r amenta gratis rriinistranda II. 6.

sacrilegi VIII. 5. sal us quomodo impetranda II. 10—13.

sanctificare sabbatum IV. 1 sq.

sanctitas simulata IX. 5.

scandalizare quid sit IX. 4.

scolares peccant X. 2.

scriptura IV. 3.

servus vovere non potest III 7 VIII. 6.

simplices homines II. 14, I. I.

simulatio tacti IX. 4.

sol materialis IV. 5.

spes duplex II. 10.

statuta Arnesti VII. 5, IX. 5.

stup rum quid sit VII. 2.

superbi II. 16

suffragium sanctorum II. 10—13.

symoniaci heretici II. 6. VIII. 2.

tabulae duae preceptorum II. 2.

taxillorum lusorcs III 8, VIII. 5.

tedium vitc IV. 5.

testes falsi IX. 2.

Trinitatis misterium II. 9.

usurarii peccant VIII. 3.

utilitas publica IV. 4.

uxor non potest dare elcmosinam VIII. 6, non concupiscenda X. 2.

verbum — factum VII. 3, verba men- dosa IX. 2, verbo Dei malediccre III. 8.

veritas simulata IX. 9, IX. 4 etc.

vindemia IV. 4. vita brevis, longa V. 3.

votum, quid sit III. 0 sq., votum continencie VII. 2; transgrcssio voti III. 6—7.

vulnera Cristi III. 2.

ymagines: cur inductus earum usus II. 14.

yperdulia, quid sit 11. 10.

Errata.

Pag. 2, annot. 17 loco AC lcgcndum AD

» 2 » 21 » DB » B

» 3 » 24 » A » AD

» 3 » 30 » ABD » MS

» 4 » 41 » B » DB

» 4 linea 12 » conseq. real. » realiler consequi

» 4 » 34 » ypoerite » yppoerilice

» 4 annot. 49 » iypoeritice AD» AD » yppocritc

» 5 » 50,53,57 » B » DB

» 6 » 59,65,69 » B » DB

» 6 » 68 » A » AD

» 7 » 76 » ABCD » BCD

» 8 » 81,85,86,92 » B » BD

» 8 » 91 » A » AD

» 8 » 89 » AB » BD

» 9 » 93,95 » A » AD

» 9 » 95 » in » in »

» 10 » 101 » D2 » d2

» 10 » 102 » impendes » inpendis

» 11 » linea 15 » quod » [quod

» 11 annot. y » klem. » Clem.

» 12 » 122 » DA » A

» 12 » 122,127,126 » B » BD

» 13 » 135 » D » D;

» 15,16,21 » 153 » 153 » 88

» 15 » 163,164 » B » BD

» 15 » 165 » A » AD

» 18 » linea 13 » ipsis. ,ipsis

» 18 » 1 » IV » V

» 20 » 1 » IV, V » V, VI

» 21 annot. 221 lu » In »

» 22 » 240 » D » In D

» 26 » v » 50a » 508a

» 26 » 267 » n A » In A

» 28 » v » Origines » Origenes

»22,23,25» 153 » 153 » 88

» 36 linea 28 » mise4 mise4

»27,30,31 ann. 153 » 153 » 88

» 38 » 379 » transiit » praeteriit

»32,43,44 » 153 » 153 » 88

Errata minoris mumenti, ut sunt dileccio (loco dilleccio), dei (lucu Dei), apud (loco aput), dogmatizant (loco dogmatizant) etc., benevolus lector ipse faciliter emendabit.

VÝKLAD DESATERA.

Výklad Desatera.

Po r. 1409—1410, kdy definitivně se rozešel s kněžstvem pražským i arcibiskupem. Hus počal víc a více šířiti své nauky mezi šírými vrstvami obecného lidu, hlavně a předně ovšem mezi pražskými svými posluchači betlémskými, dále a později prostřednictvím svých přátel-kněží také na venku, zejména v Plzni. K tomu konci sestavoval stručné rukověti hlavních zásad křestanských a hlavních hříchů tehdejšího kněžstva, napi-soval je na stěny kaple betlémské, diktoval svým žákům kollejním a rozesílal po celých Čechách a Moravě.

Tak se staral i horlivě o rozšíření a výklad .Desatera'. Dal je na-psati v kapli betlémské, radil posluchačům, aby si je napsali doma a vykládal stručně hlavni hříchy tehdejší církve proti těmto základním zákonům křestanství. Tehdy ještě vězel v poutech latiny. Ještě nenalézal záliby v prosté mluvě lidové, ještě nevznikla v duchu jeho myšlenka nového pravopisu, ještě nevznikl plán nových, klassických děl českých, ještě se stále domníval, že jen latina dovede určité věci a pojmy správně pojmenovati a vykládati.

Ale planul v něm již duch opravy, reformy. Všechny překážky spíše zvyšovaly jeho činnost, nežli aby ji ochromovaly. A když kněží stavěli se na odpor kázání a výkladu Desatera, když nazývali jeho hlasatele Viklefisty a kacíři, Hus (někdy v letech 1410—1412) napsal na rychlo stručný výklad Desatera pro lid — totiž tak, jak si přál, aby lidu od jeho stoupenců bylo vykládáno.

Výkladů Desatera byla tehdy arci hojnost: Hus již r. 1409 musil ze své povinnosti universitní dle všech pravidel scholastiky vykládati Desatero při přednáškách o třetí knize Petra Lombarda. Středověká učenost bohoslovecká z několika příkazů a zákazů, jak se je v Desateru modlíme, sestavila velký systém paragrafů s celým bludištěm výjimek a dispensí — a Hus ani v této populární své knize nedovedl se docela těmto malicherným mnohdy distinkcím ubrániti.

Také rozdělení přijal od scholastiky. Podle příkladu legendistů rozvrhl si práci trojako; proto musil — už po příkladu Lombardově — stáh-nouti 9. a 10. přikázání v jednu kapitolu, aby mohl i přikázání vůbec roz-děliti po třech. Každé pak přikázání rozdělil na tři výklady; a výklady jednotlivé dělí dále — kde může nebo pamatuje, zase na tři díly. Ze

* [back]

svého nedávného čtení o Lombardovi přejal do tohoto traktátu mncho učenosti — tak zejména luštění .otázek4 .kvestií', příliš podrobné rozlišování, odlehlé citáty atd.

Leč to jest již poslední stopa starého postavení Husova. V celku traktát již neklade váhy na přesné a úplné vyložení scholastických názorů a bezduché paragrafování, nýbrž hlavní váha traktátu leží v dlouhých citátech Chrysostoma, Arnošta z Pardubic a j., jež kárají zlořády v duchovenstvu obvyklé. Obšírnými citáty prvního arcipastýře dokazuje, že smrtelný hřích jest lichva, vydírání peněz a zvláště svatokupectví; ostře se obrací proti nucení k přísahám, nemravnému životu kněží — při tom mohl doslovně (na dvou stranách) užiti také části svého staršího kázání z 18. října 1407 jež došlo dokonce pochvaly arcibiskupovy. Arci horlení toto o čistotu mravní je tu ještě v počátcích: Hus spokojuje se z největší části citáty anebo vývody, jež leží na snadě, jež skoro slovně se přimykají k uvedeným právě citátům. Byla to opatrnost, nutná a nezbytná, která toto omezení z počátku ukládala.

Hus arci přišel časem k poznání, že tato cesta — psáti latinsky ku poučení lidu — jest neschůdná, že vede do slepé uličky. Ze prostý lid třeba jest poučovati napřed a hlavně jeho jazykem rodným; a že každá snaha mravokárná tím méně pořídí, čím více ohledů béře na právo i na levo. A r. 1412 tomuto svému lepšímu přesvědčení dal mohutný výraz svým velikým Výkladem českým, v němž již jen jako slabý akkord v mohutné symfonii zaznívá tu a tam některá reminiscence našeho Výkladu latinského. Výklad náš vykonal svou úlohu: zkypřil půdu mysli Husovy pro tvorbu novou a zahynul jako semínko hořčičné, když přinesl stonásobný užitek.

I.

1. „I mluvil Bůh všecka slova tato'' atd. Exodus, kap. 20. Při výkladu desatera prostému lidu říci jest to, co psáno jest v Exodu, kap. 19.: „Mojžíš pak vstoupil k Bohu na horu; a mluvil hlasem k němu Hospodin s té hory řka: ,Takto díš domu Jakobovu a oznámíš synům Israelským: .... Jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého a ostříhati smlouvy mé, budete mi lid zvláštní mezi všecky lidi, ačkoli má jest všecka země. A vy budete mi království kněžské a národ svatý.' Tat jsou slova, kteráž mluviti budeš synům Israelským.' Protož přišed Mojžíš svolal starší lidu a předložil jim všecka slova ta, kteráž triu přikázal Hospodin. Odpověděl pak všecken lid společně a řekl: ,Cokoli mluvil Hospodin, budeme Hniti.' A oznámil zas Mojžíš Hospodinu slova lidu. I řekl Hospodin k Mojžíšovi: ,Aj, já půjdu k tobě v hustém oblaku, aby slyšel lid, když mluviti budu s tebou, ano také, aby tobě věřil na věky;' nebo byl oznámil Mojžíš Hospodinu slova lidu. Rekl dále Hospodin k Mojžíšovi: Jdi k lidu, a posvět jich dnes a zítra; a necht svá roucha zeperou. A at jsou hotovi ke dni třetímu' atd., viz tam. A následuje: .,1 stalo se dne třetího, když bylo ráno, že bylo hřímání s blýskáním a oblak hustý na té hoře, zvuk také trouby velmi tuhý, až se zhrozil všecken lid, který byl v ležení.” —

2. ,,I mluvil” tedy „Bůh všecka slova tato” — a, že Bůh je mluvil, proto pilně mají býti slyšena. — „Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby” — „Já jsem Hospodin”, tedy báti se, „Bůh”, tedy ctíti, „tvůj”, tedy mi-iovati mne máš.

II.

První přikázání.

1. První přikázání: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou; neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani tich, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod setní: nebudeš sě jim klauéti. ani jich ctíti; nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůli silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne; a činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují a ostříhají přikázání mých.”

2. Znamenej, že desatero přikázáni božích, které lidu skrze Mojžíše bylo podáno, prstem božím na dvou kamenných deskách bylo napsáno. Na.jedné desce byla napsána tři přikázání, která nás řídí v životě rozjímavém k liohu, ježto první nese se k moci Otcově, druhé k moudrosti Synově, třetí k dobrotě Ducha svatého. Ostatních sedm bylo napsáno ná druhé desce a ta nás řídí v životě činném vzhledem k bližnímu. A z toho snadno může býti patrna postačitel-nost přikázání.

3. Znamenej, že prvním přikázáním zřejmě se vylučuje větší počet bohů a jednoho toliko Boha ctíti se káže. To jde z Deuteronomia, kap. 4.: „... abys věděl, že Hospodin jest Bůh, a že není jiného kromě něho.” K tomu jest věděti, že jediného jen Boha pravého máme ctíti a klaněti se mu trojako. Předně: neporušenou věrou, po druhé: pevným konáním, po třetí: dokonalou láskou. A dle toho může býti trojí pochopení tohoto prvního přikázání.

První výklad.

4. První výklad: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou,” tedy jednomu Bohu klaněti se budeš, klada ven víru neporušenou. Proti tomuto přikázání dle tohohle výkladu jednají čtyři druhy lidí. které jsou zatracovány.

První jsou oklamaní, sebe i jiné klamajíce, jako jsou čarodějníci a hadači atd., kteří pokládáni jsou za horší Židů a kacířů, jak jest patrno zvláště o hadačích v dekretu (Gratianově) : ,,Xení dovoleno křestanu ctíti živly, ani pozorovati běh měsíce a hvězd při svazku manželském.” 5. K tomu jest pak věděti, že úkony hadačské může někdo trojím způsobem provozovati. Prvním způsobem, věří-li, že oním úkonem dosáhne skutečně toho, oč usiluje, rozuměj něčí lásky, nebo odhalení krádeže, nebo předem poznání budoucích příhod. A takový hřeší smrtelně; důvod jest, že odhalení skrytých věcí a předem poznání budoucích závisí od vůle boží a láska lidská od svobodné vůle lidské, jejíž hnutí jenom jest podrobeno moci božské. Po druhé může někdo provozovati úkony hadačské, byt i nevěřil, že tím skutečně dosáhne toho. oč usiluje, ale toliko chce zkoušeti, je-li to nějaké působnosti, čili nic. A takový hřeší smrtelně: a důvod jest, že takový jest pochybovačný a vrtkavý ve víře, chtěje zkoušeti proti víře a pevnosti víry takové věci, o nichž ví nebo má věděti, že jsou zakázány. Po třetí může provozovati to z pouhé lehkomyslnosti a sprostnosti, věře totiž, že není v tom žádné moci a působnosti. A toto může býti hřích všední laikům a nevzdělancům, ale duchovním a vzdělancům jest to větší hřích, totiž hřích neposlušnosti, ježto jest to od práva zakázáno.

6. K tomuto druhu také náleží pozorování dne egyptského a ostatních dob k provozování obchodu, sbírání rostlin a podobnému: k tomu náležejí i druhy všech kacířů, kteří písmo převráceně v;,klá- dají a zvláště svatokupců, pivních a popředních to kacířů, jimiž nyní pokrytecky jsou tupeni Kristovi věrní v církvi přebývající mnohonásobně, ba i kacíři jsou zváni. Tito svatokupečtí kacíři proti neporušenosti víry křestanské nejen slovem dovozují, ale i skutkem potvrzují a tresty snaží se hájili to, že za svátosti církevní a přisluhování jimi urputně jest vymáhati peníze i od chudých a že kněží kuběnářští, nevědomí a krčmářští mají pro pouhé kněžství nejen živeni býti, ale i obohacováni a časně nad světské pány vynášeni. Ti pak v pravdě více škodí církvi Kristově, než Židé nebo pohané atd.

7. Druhý druh lidí, kteří pro přestupování tohoto přikázání dle prvního výkladu jsou zatracováni, jest druh slabých u víře, kteří dočasně věří a v čas pokušení ustupují a prostě víru opouštějí. Takoví byli všichni apoštolově, kteří v době utrpení Kristova všichni utekli. Takoví jsou i oni, kdo chtějí víru pouze v srdci zachovávati a neodvažují se ústy ji vyznati. A takoví mají býti zatraceni, nebot dle Apoštola: „Srdcem se zajisté věří k spravedlnosti, ale ústy vyznání se děje k spasení.” Proto totiž dává se svátost biřmování na čelo, aby se křestan svobodně odvažoval vyznávati jméno Páně.

8. Třetí druh lidí, kteří jsou odsuzováni, jest druh ve víře nedbalých, kteří nedbají toho, naučiti se článkům víry, ač mohou a mají je znáti. K tomu patří všichni smrtelně hřešící, kteří nedbají toho, aby svou víru dobrými skutky doplnili, ježto k neporušenosti víry vyhledává se věřiti čistým srdcem, vyznávati jasným hlasem a na-plnovati víru dobrými skutky.

9. Čtvrtý druh jest druh lidí, kteří se vynášejí a odvážně chtějí zkoumati víru, kteří nechtí ničemu věřiti, leč by se jim to dokazovalo jasným důkazem. A takoví nejvíce v bludy jsou sváděni. Příklad máme na svatém Augustinovi, který chtěl tajemství svaté Trojice poj mou ti lidským rozumem. Takovým praví se dle sv. Rehoře, že „nemá zásluhy víra, které lidský rozum poskytuje důkaz”.

Druhý výklad.

10. „Nebudeš míti bohů jiných.” Druhý výklad tohoto přikázání jest takový: „Nebudeš míti” atd., totiž od nikoho jiného spásy nebudeš doufati, ale toliko od Hospodina, naději pevnou ven klada.

K tomu jest věděti, že dvojí jest naděje, totiž naděje ve spásu a naděje v přímluvu. Naději ve spásu jest klásti toliko v Boha, ježto pouze Bohu klaníme se klaněním, které se zove „latria”. Ale naději v přímluvu jest klásti ve stvoření, jako jest zejména člověčenství Kristovo a Panna Maria, matka Kristova, a ostatní svatí na nebi nebo na zemi. A podle toho může se rozeznávati klanění; nebot jiné jest, kterým Bohu se klaníme (a toto „latria” se zove), jiné, jímž výbornému stvoření se klaníme, jako člověčenství Kristovu a Panně Marii (a to nazývá se „hyperdulia”), jiné, kterým ostatním svatým a lidem se klaníme (a to se zove „dulia”).

11. Přestupovatelé tohoto přikázáni dle tohohle výkladu, kteříž zatracováni jsou, jsou ti, kdo naději ve snásu kladou prostě v utrpení Kristovo neb v přímluvu svaté Panny a svatých, Boha a přikázáni jeho zanechávajíce, kteří k poctě svaté Panny a jiných svatých skutky dle původu dobré konají, neustále páchajíce hřícny smrtelné.

12. Druzí jsou ti, kteří nemají žádné naděje v přímluvu svatých a nechtí jich ctíti, uvádějíce, že jediný Bůh jest příčina a dárce milosti, což jest nesnesitelný blud. Nebot třeba že Bůh jediný jest Skutkově příčinou milosti, přece svatá Panna a ostatní svati záslužně mohou býti příčinou milosti způsobem nřímluvy prosící.

13. Třetí jsou ti, kteří ani v Boha ani v přímluvu svatých nedoufají, nad svou spásou zoufajíce, a jen z jakéhosi zvyku chodíce clo kostela ctí po způsobu pohanů dřevěné obrazy a kameny.

14. K tomu znamenej: Třebaže obrazům hmotným nemáme se klančti klaněním latrie, aniž naději v ně skládati, ale pouze dle významu toho, -co zobrazují, máme je ctíti, přece užívání jich v církvi jest zavedeno důvodně pro tři věci. Předně pro nevzdělanost prostého lidu, který neumí čisti v knihách, aby aspon viděl na stěnách. Podruhé pro zdlouhavost hnutí mysli, aby ti, kdo k pobožnosti jsou vybízeni, nepohnou-li se tím, co slyší, alespon tím, co vidí, dali se pohnouti. Po třetí pro vrátkost paměti, ježto slyšené snadno z mysli vypadá, aby alespon spatřené rytiny neb obrazy v paměti byly zachovány.

Třetí vykla d.

15. Třetí výklad tohoto přikázání jest takový: „Nebudeš míti bohů jiných”, totiž žádnou věc nesmíš tolik nebo více milovati než Boha, nebot kteroukoliv věc člověk tolik miluje jako Boha nebo více, ta jest mu Bůh; to dosvědčuje svatý Jeroným vykládaje ona slova žalmu 80.: „A nebude mezi vámi boha jiného”: „Komu bůh,” vece, „břicho jest, ten má boha jiného; kterékoliv neřesti máme a kolikkoliv hříchů, tolik máme jiných bohů: jsem hněvivý — hněv mi jest bůh; požádal jsem ženy — vášen mi bůh jest; nebot jedenkaždý, čeho žádá a ctí, to mu jest bůh.” To jest patrno i skrze Augustina.

16. Znamenej, že dle tohoto třetího výkladu tři druhy lidí přestupují tohle přikázání: pyšní, žádostiví a obžerní. Nebot pyšný více než Boha miluje marnou slávu, lakomý peníze, obžerný žaludek, nebo obžerství žaludku a prostopášnost. O prvním mluví Isaiáš ve 14. kap.: „Jakžto, že jsi spadla s nebe, o, dennice v jitře vycházející.” O druhém dí Apoštol v listě k Efezským: „ .. ani lakomec, jenž jest modloslužebník.” O třetím pak sv. Pavel V listě k Filipenským v 3. kap.: „Jejichž bůh břicho jest.”

17. Znamenej : Jest otázka, zda někdo v tomto životě může na-plniti přikázání lásky k Bohu, totiž: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší duše své a ze vší mysli své.” Jest říci, že přikázání lásky k Bohu může se brati dvojako. Předně, že jest vylučováno veškeré konání vnější: tak nemůže býti v tomto životě naplněno, totiž aby člověk konáním vždy miloval Boha z celého srdce svého, t. j. porozuměním bez bludu, a ze vší duše své, totiž vůlí bez ustupování, a ze vší mysli své, bez zapomnění. Nebot toho nesnese křehkost života lidského. Po druhé béře se naplnění lásky v tom smysle, aby bylo vyloučeno veškeré konání lásce protivné; a tak může býti naplněno v tomto životě, nebot láska může býti tak dokonalá, že vylučuje veškeré konání smrtelného hříchu.

III.

Druhé přikázání.

1. „Nčpesnpeš jména Hospodina Boha svého nadarmo; nebot nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo.” Exodus, kde svrchu.

Druhé přikázání „nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo”. Znamenej, že jméno boží může býti bráno nadarmo tro-jako:

Předně, křivou přísahou; po druhé, přestupováním slibu Bohu učiněného; po třetí, zlořečením Bohu a rouháním se jemu. Adie toho může býti trojí výklad tohoto přikázání.

Prvnivýklad.

2. První výklad druhého přikázání: „Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo” křivou přísahou, nebo i mamou a proklí-navou přísahou. K tomu znamenej, že špatná přísaha děje se trojako. Předně, když člověk neužitečně a bez příčiny přísahá jmenuje Boha, jako ti, kdo ze zvyku nemohou nic konati nebo říkati, aniž by řečené potvrdili přísahou; po druhé děje se špatná přísaha, když někdo se zaklínáním a neuctivě přísahá při útrobách božích nebo krvi boží a ranách Kristových, nebo při svaté Panně a podobně, jako zvyklí jsou lidé zlí; nebot vše takové má býti jmenováno s velkou úctou a ne bez velké nutnosti; po třetí děje se špatná přísaha, když někdo od-přísahá něco falešného nebo lživého, což jest vždy hřích smrtelný.

3. A toto může se díti třemi způsoby: Předně, když někdo vědomě odpřísahá lež; po druhé, když někdo přísahá o věci pochybné, tvrdě ji jako jistou; po třetí, když přestupuje přísahu.

Znamenej: U Matouše v kap. 5. praví Kristus: „Opět slyšeli jste, že řečeno jest starým: Nebudeš křivě přísahati, ale splníš Pánu přísahy své. Ale ját pravím vám: Abyste nepřísahali všelijak, ani skrze nebe” atd. O tom praví Zlatoústý: „Nezakázala-li by se přísaha, nemohou býti odstraněny přísahy křivé. Nebot křivá přísaha vzniká z přísahy. Nebot není nikoho, kdo by přísahal a nepřísahal někdy křivě. A proto napomíná Šalomoun: „Nepřivykejtež si na přísahu ústa svá; nebot mnohý pád jest v ní.” Nebot jako ten, kdo si uvykl často rukou svou biti, nutně někdy uhodí nespravedlivě, tak, kdo si zvykne ve vhodných věcech často přísahati, také i ve zbytečných věcech nechtě, zvykem sváděn, přísahá křivě. A jaké jest mínění Boha proti přísahajícím, o tom učí Šalomoun: „Muž — vece — mnoho přisahající nevyjde neštěstí z domu jeho.” Ne- odstoupí-li tedy neštěstí od přísahajících, jak od křivě přísahajících někdy odstoupí?” A níže: „Ale řekneš snad: ,Co mám činiti? Nevěří mi a nechce věřiti, leč budu-li přísahati.' Spíše spokoj se ztrátou peněz než spásy; vidiž se ti cennější duše tvá, než věc tvá. Ztratil-li bys nějakou věc, můžeš žiti; ztratil-li bys však duši, jak budeš žiti? Nevíš-li, co nerad nepřátelům platíš pro bázen boží? Větší odměnu za to míti budeš, než kdybys byl dal almužnu, nebot co činíme s větší námahou, za to hodněji jsme korunováni. Hle, přátelsky tě napomínám, abys nenutil nějakého člověka k přísaze, at se domníváš, že bude přísahati dobře nebo špatně; spíše ustup od toho, nebot byt i křivě přísahal, ty, vzhledem k svému svědomí, jsi příčinou oné křivé přísahy; nebot, s tím úmyslem ty nutíš ho přísahati, ne aby přísahal, ale aby křivě přísahal. Nebot kdybys se domníval, že dobře bude přísahati, ani bys ho nenutil k přísaze. Ó, nemoudrý, který druhého nutíš přísahati, nevíš, co činíš: onen, ač křivě bude přísahati, třeba i se ziskem křivě přísahá, ty však bez zisku shledáván jsi účastným oné přísahy; kdo se nerozpakuje lháti, ani křivě přísahati se nebojí.” A níže: „Sám Bůh, který zakázal křivě přísahati, potom nepřísahati přikázal. Kdo tedy nebojí se přísahou zanedbávati přikázání boží, nebude se báti ani křivé přísahy. Co však chceš? Bojí se Boha, nebo se nebojí Boha. Bojí-li se, ani bez přísahy nelže. Neboj í-li se však, ani pod přísahou nemůže říci pravdu. Slyšte vy, kněží, kteří přísahajícím svatá evangelia přinášíte, jak můžete býti bezpečni od oné přísahy vy, kteříž svatou věc křivopřísežníkům dáváte? Zdaliž ten, kdo nese ohen, z něhož vzplane požár, jest cizím onomu požáru ? Nebo ten, kdo poskytne meč, kterým spáchá se vražda, není společníkem oné vraždy? Tak i ten, kdo poskytuje příležitost ke křivé přísaze, stává se společníkem té křivé přísahy. Bylo-li přísahati správně spravedlivo, říkali jste: ,Dali jsme jim evangelium, aby přísahali, ne aby přísahali křivě.' Nyní však, ježto víte, že i správně přísahati jest hřích, jak můžete býti prosti viny vy, kdo dáváte příležitost, z níž hřešilo by se proti Bohu? Necht odstoupí plamen a^ nevznikne požár; odstran meč a nespáchá se vražda; tak i zruš přísahu a nedojde ke křivé přísaze. Toto řečeno jest o těch, kdo i ří-sahají skrze Boha. Avšak nepravost těch, kdo skrze živly přísahají, jest proklatější.” Toto vše praví Zlatoústý ve výkladu na Matouše., tam, kde svrchu naznačeno.

4. Znamenej: Křivá přisahá v nevlastním smysle může býti spáchána trojím způsobem; vždy však jest to smrtelný hřích a přestupování tohoto přikázání. Prvním způsobem, když někdo jiného nutí k přísaze, jak patrno svrchu skrze Zlatoústého; druhým způsobem, když přísahá, že nikdy nechce konati dobré. A takový jest vázán přísahu zrušiti. Proto praví Isidor v XX., kvestii 4.: „Ve zlých slibech zruš věrnost, v zaslibení mrzkém změn ustanovené; co neopatrně jsi přisáhl. nečin; bezbožný jest slib, který zločinem se naplnuje.” K tomu jest svatý Beda v kázání 43., jenž dí: „Stalo-li by se, že bychom příliš neopatrně přísahali něco, co zachováno byvši, schýlilo by se k horšímu výsledku, tu víme, že se to zdravější úvahou volně má změniti a že spíše, naléhá-li nutnost, jest nám zrušiti přísahu, než k vůli vyhnutí se křivé přísaze upadnouti v jiný těžší zločin.” A to jde i z výkladu svatého Augustina na Markovu kap. 6.: ,.Zarmoutil se král pro přísahu”, a ze svatého Ambrože v knize ,,0 povinnostech”. Mistr hlubokých smyslů v 3. knize, distinkci předposlední, z autority více svatých činí závěr pravě, že „přísahu, která jest proti víře nebo proti lásce, která, zachována byvši, k horšímu kloní se výsledku, spíše jest změniti než vyplniti; protož, kdo takto přísahá, prudce hřeší, ježto nespravedlivě přísahal a ježto činí, co nemá; změní-li ji však, dobře činí.” Tolik onen. Glossa praví: „Ale proto má pokání činiti z pošetilé nebo záhubné přísahy a z ořestu-pování tohoto přikázání.” Třetím způsobem může býti spáchána, když někdo přísahá, že chce upustiti od zlého, jako od hry v kostky nebo přepychu a podobně: a přestoupí-li to, jest křivopřísežník.

5. Znamenej, že křivá přísaha, slavně vykonaná a rozmyšlená, jest nejtěžší hřích. Pročež praví kdosi: ,,Praví-li přísahající: Tak mně pomáhej Bůh a všichni svatí,' prosí Boha, aby, jako jest falešné, co přísahá, tak mu Bůh žádné pomoci neposkytl. Zvedá-li pravici, prosí, aby ho Bůh od své pravice k levici zavrhl. Vztáhne-li tři prsty, označuje, že duši i tělo i věci své dáblovi odevzdává” atd.

Druhý výklad.

6. Druhý výklad: „Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo” atd. špatně zaslibuje a dobré zaslíbení překračuje. K tomu znamenej, že zaslíbení jest jakési osvědčení slibu, kterým dobrovolně se obětuje, co se k Bohu vztahuje a co božího jest, jak praví Hugo „O svátostech” v knize 2.: „Neb zaslíbení jest dobrovolný slib lepšího dobra, upevněný rozmyšlením a závazkem.” Z toho jest patrno, že k zaslíbení tři věci se vyžadují. První jest rozhodnutí vůle. ježto má se dáti ze svobodného rozmyšlení, ne z nevyhnutelné nutnosti. Z toho jest patrno, že když někdo, padne-li strach na muže stálého, něco slíbí Bohu, není vázán, chee-li. zaslíbení vyplniti. Druhé jest rozmyšlení této vůle, nebot, umíní4i si někdo náhle něco dobrého, není vázán k zachování tohoto slibu z nutnosti, ale jen z jakési shody a sluš- nosti pro božské vnuknutí. Třetí jest, aby zaslíbení bylo o věci dobré, nebot stalo-li by se o věci špatné, není závazné dle svědectví Isidorova : „Ve špatných slibech zruš věrnost” atd. tam, kde svrchu bylo řečeno.

7. Znamenej, že zaslíbení (jak zde se praví) vždy víže, ježto jeho přestoupení jest smrtelný hřích, vyjma čtyři případy. První jest. zaslíbil-li někdo pod podmínkou ; nebot pak, neuskuteční-li se podmínka, není vázán splniti slib. Jako zaslíbil-li kdo postiti se v sobotu, a to uzdraví-íi se: takový, neuzdraví-li se do doby vytčené, není vázán. Druhý případ jest, nastala-li by mu nemožnost onoho zaslíbení: tento má žádati za prominutí, které však nikdy o zaslíbení diti se nemá, leč by se ve stejné dobré nebo lepší změnilo. Třetí připad jest, jestliže nemožnost později přistoupí; nebot cokoliv by bránilo učiniti zaslíbení, kdyby při něm bylo, totéž, nadej de-li po vykonání zaslíbení, ruší závaznost; ku příkladu, jestliže boháč chtěl vystavěti kostel, a nemohl by takový člověk pro nastalou chudobu toho vykonati, není vázán, dle té části, o kterou byl ochuzen; ale kolik může, tolik at vykoná, a dosti to jest. Čtvrtý případ jest, není-li zaslibujicí svéprávný; nebot zaslíbení jest dobrovolný slib lepšího dobra, upevněný rozmyšlením, jak výše jest patrno. Z toho jde, že kdokoliv podléhá cizí vůli, nemůže zaslíbiti něco, co by překáželo tomu. komu podléhá co do povinnosti poddanství. Z toho následuje, že služebník, který podléhá liánu, nemůže slíbiti něco, co by mu překáželi) ve službě pánovi. Tak i žena, která podléhá muži, nemůže zaslíbiti zdrželivosti, ani dlouhých poutí bez dovolení mužova; a podobně muž bez dovolení ženina. Tak rovněž mnich bez souhlasu svého představeného nemůže zaslíbiti pouti, aniž co proti pravidlu svého řádu.

Třetí vyklad.

8. Třetí výklad: „Nevezmeš jména božího” atd. slovy Bohu zlo-řeče. Proti tomu jednají tři druhy lidí: První jsou hráči, kteří nevyhrává jí-li ve hře v kostky, Bohu zlořečí mrzkými slovy lajíce, kteří vinu svou a vnuknutí dábelské obracejí proti boží nevinnosti, což i k poslechu jest strašné atd. Jejich spoluúčastníky jsou, kdo s nimi souhlasí, poskytujíce jim pohostinství, dávajíce jim nápoj, posluhujíce jim. pijíce s nimi přátelsky a berouce část zisku. Tento hřích přehrozný jest, ježto nejen stvořiteli svému, ale ani žádnému stvoření nemá se zlořečiti, ba ani dáblu ne, ježto psáno jest: „Zlořečí-li bezbožný dáblu, zlořečí sám své duši.” Druzí jsou, kdo slovu božímu zlořečí, jemu se rouhajíce, posmívajíce a odporujíce, nebo i kazateli překážejíce, vysmívajíce se, křiky, posměch, pověsti a šašky si tropíce. Třetí jsou, kdo vůli boží odporují a zlořečí, jako deštivému povětří, větrům, nákazám atd. a své nemoci nebo i ztrátě věcí, pročež mnozí Bohu a sobě samým zlořečí. A ženy pro pláč dětí a opilost manželů. Kdos prý jsa po čtyři léta nemocen řekl Bohu: „Ty odnal jsi mi život zdravý a já odejmu ti duši. Pojd, dáble, a vezmi si mou duši I” Což ihned rozsouzením božím se stalo.

IV.

Třetí přikázání.

Třetí přikázání jest: „Pomni, abys den svátečni světil.”

Tohle přikázání může se brati trojako: Abychom den sváteční světili, upustíce od veškerých hříchů, <x> druhé, upustíce od prací tělesných, po třetí cele se oddávajíce zbožnému rozjímání. Prvnímu jest rozuměti všeobecně, druhému omezeněji, třetímu velmi omezeně. A dle toho může býti trojí výklad tohoto přikázání.

První výklad.

2. Předně takto: „Pomni, abys den sváteční světil” atd.. totiž s nejvyšším úsilím vystříhej se hříchů, zejména smrtelných, nebot mnohem větší hřích jest proviniti se takového dne svatého, než jiného. Proto se vypravuje, že za časů svatého Rehoře jakási zákonná manželka, muže svého poznavši, průvodu se v neděli súčastnila a ihned dábel ji uchvátiv přede všemi těžce ztýral. Jestliže tedy toto se stalo pro zákonnou povinnost, jaký trest jest jiným?

3. Znamenej : Tohle přikázání dle tohohle výkladu přestupují dva druhy lidí, totiž opilci a tanečníci. Znamenej: Opilství někdy jest smrtelný hřích, někdy ne. Jednak může býti opilství nazváno zatemněním mysli, nebo pouhým obtížením těla, a tak není hřích, ale spíše trest za hřích. Jinak jest opilství přílišné a časté pití zúmyslné a takové jest hřích smrtelný, ježto jím pouhá zábava se vyhledává, jež jest obžerství; jestliže by však náhle bez úmyslu se to stalo, jest hřích všední. Tanec sám v sobě není smrtelný hřích, ale z okolností, které mohou býti čtverý. Předně z okolnosti osoby, jako je-li osoba náboženská nebo církevní atd., po druhé z okolnosti času, jako dálo-li by se to v den sváteční nebo v čas služeb božích; po třetí způsobem místa, jako dálo-li by se to v kostele, neb na hřbitově, .nebo v klášteře atd., po čtvrté způsobem konce nebo způsobu, jako byla-li by snaha po vášni nebo konaly-li by se nestoudné po-sunky nebo skákání nevázané, vybízející k vášni. Poznamenati jest, že se zdá, že přestupovatelé tohoto přikázáni zvláště pamět ztratili, pročež význačně se jim praví: „Pomni, abys den sváteční světil.” Tihle nejsou pamětlivi toho, co vidí v přírodě, jak jest patrno na některých zvířatech a rostlinách, které v létě pracují nošením plodů a v zimě. jako ve svém čase, odpočívají; a nejsou pamětlivi toho, co čtou v písmě, že Bůh „odpočinul v den sedmý ode všeho díla. kteréž byl dělal”. Těm tedy se praví: „Pomni.” Oni však nepamatujíce toho pracují po celý týden pro výživu těla, ale v den sváteční pracuji v opilství a tancích pro zatracení duše.

Druhý výklad.

4. Druhý výklad: „Pomni, abys den sváteční světil” atd., totiž onen den ctil, žádné tělesné práce ven nekonaje, která by mohla pře-kážeti odpočinutí mysli v Bohu. K tomu jest věděti, že dle tohohle výkladu toto přikázání boží čtverým způsobem lidé přestupují. Předně rukama v den ten pracujíce, po druhé obchodem se zabývajíce, i)0 třetí oblíbené světské věci konajíce, po čtvrté výkon soudní provozujíce, nebot v právu zakázáno jest, aby v ten den nedály se povyky soudní. Avšak může bytí jednáno o mír atd. Znamenej, že někdo může rukama pracovati v clen sváteční bez hříchu pro čtvero věcí: Předně pro mírnost práce, rozuměj, je-li práce tak mírná, že nemůže překáželi odpočinutí mysli v Bohu. Po druhé pro nutnost práce, která muší tak velká býti, že práce nemohla by se odložiti bez nebezpečí věci, jako se přiházi ve žních pro vpád nepřátel a ve vinobraní pro mrazy a při chytání sledu, které se děje jen v určený čas. V takovém omlouvá nutnost, která nezná zákona. Po třetí pro zbožnost srdce, protože po případě jest dovoleno chudým v den sváteční pracovati pro zbožnost, jen když se tím nezanedbávají služby boží a zbožné rozjímáni. Po čtvrté pro obecný užitek, rozuměj pracovati o mostě nebo o cestě nebo o opravě kostela, jen když se to děje zadarmo.

Třetí výklad.

5. Třetí výklad: „Pomni, abys clen sváteční světil”, totiž v den ten oddal se nejspíše nejčistšímu rozjímání a dokonalému odpočinutí mysli, zdržuje se od všelikého zaměstnání světského a konáním vniterného rozjímání oddávaje se nejvolněji božské pravdě. Znamenej, že toto odpočinutí mysli v Bohu každá duše zaslíbená pevně držeti má pro troji dobro, které z toho pochodí. První dobro jest vzejití semene božského uloženého v duši; to jest patrno, ježto mnoho semen ctností od přírody zasazených skryto jest v rozumové mysli a tam jakousi liknavostí a suchostí mysli hynou a vysušována jsou, kteráž všecka hojný plod by vydala, kdyby byla oplodněna světlem milosti boží, řečí zaslíbení a svatého rozjímání. Příkladem jest hmotné slunce, které, paprsky svého lesku a žáru pronikajíc zemi, sémě v zemi zaseté a skryté oživuje a zúrodnuje; tak světlem božské milosti a žárem zaslíbení, kterým mysl odpočívá v Bohu, semena ctností v rozumové mysli se skrývající se oplodnují. Druhé dobro jest volné pohrdání vším pozemským a zošklivení si tohoto života. Xebot jest jisto, že sladkost, kterou mysl vnitřním žárem odpočívá v Bohu, způsobuje i tesknost i žal z tohoto života a přivádí mysl oddanou k jakési nechuti a ošklivosti ke všemu pozemskému. Toho důvodem jest, že jako ohen hmotný věcem žárem svým zapáleným odnímá veškerou krásu, čině je černými a ohyzdnými na pohled, tak žár vnitřního zaslíbení obrací sladkost tohoto života v tesknost a žalost a krásu věcí tělesných v jakousi ošklivost. Třetí dobro jest dokonalé obměkčení srdce chladného a tvrdého, odhodlané vykonávání božských vnuknutí. Nebot jako paprsky sluneční rozpouštějí led, tak žár vnitřního milování mysl chladnou od mrazu otupělosti a liknavosti tak uvolnuje, že v souhlase s božími vnuknutími cestou přikázání božských horlivě a rychle kráčí v úplném konání ctností atd.

6. Znamenej, že v textu se praví: „Pomni, abys den sváteční světil. Šest dní pracovati budeš a dělati všeliké dílo své; ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého; nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i děvka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých. Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne svátečního a posvětil ho.” Exodus, kap. 20.

V.

Čtvrté přikázání.

1. Čtvrté přikázání: „Cti otce svého i matku svou, at sc prodleji dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě”, kde svrchu. Znamenej : Toto čtvrté přikázání může býti vykládáno trojako, dle toho. že jest trojí otec, totiž tělesný, duchovní a nadpřirozený.

2. První výklad: „Cti otce svého i matku svou”, totiž tělesnou. Znamenej, že ze tří příčin máme otce a matku tělesnou nebo přirozenou pilně ctíti. Předně, protože skrze ně máme jsoucnost tělesnou ; po druhé výživu, a po třetí naučení. O prvním praví se v 7. kap. Ježíše Siracha: „Cti otce svého a na úpění matky své nezapomínej ; pomni, že leč skrze ně ty bys se byl nenarodil.” Znamenej, že filosof praví, že „bohům, rodičům a učitelům nemůže býti rovnoměrně splaceno”. Proto jest věděti, že z důvodu přirozené jsoucnosti, kterou vzali jsme od rodičů, vázáni jsme jim pokorně a uctivě sloužiti, a to trojako, totiž srdcem, ústy a skutky. Předně srdcem, totiž čistě je milujíce; naproti tomu někteří v srdci svém přejí si smrt rodičů svých, aby dostali dědictví nebo bez kárání dle vlastní zvůle mohli žiti. Po druhé: ústy, abychom ani neuctivými ani drsnými slovy zlomyslně nevystupovali proti nim, ale mírnými a laskavými slovy rozumně jim odpovídali a jejich rozumné pokárání trpělivě snášeli. Proti tomu pak jednají zejména ti, kdo zlořečí rodičům; těm se praví v 20. kap. Levitika: „Kdož by koli zlořečil otci svému neb matce své, smrtí umře.” Po třetí: skutky, totiž tělesně vlastními silami jim sloužíce, abychom, jsou-li slabí, rukama je podporovali a jiné potřebné věci jim vykonávali; naproti tomu někteří násilně na ně ruce vztahují a nutnou výživu jim ubírají. — Po druhé máme rodiče ctiti z důvodu druhého dobra, kterého se nám od nich dostalo, totiž výživy, opatřujíce jim, mají-li toho nedostatek, věci k živobytí potřebné, a po tomto životě vysvobozujíce je z očistce modlitbami, almužnami, posty a obětováním. Ale ani toto druhé dobro, jako ani první, nemůže jim být i splaceno rovnoměrně, ježto rodiče živí děti podstatou svého těla, děti však rodiče podstatou cizí. — Po třetí z důvodu učení a spasitelného poučování pokorně je poslouchajíce, čemuž nás Kristus svým příkladem naučil, jenž svých rodičů byl poslušen, dle 2. kap. evang. Lukášova. Proti tomu jednají, kdo rodičů svých neposlouchají, pročež řítí se v trest pomsty boží.

3. Znamenej, že přestupovatelé tohoto přikázání upadají ve trojí zlo, vzhledem k tomuhle prvnímu výkladu. První jest odnětí statků pozemských. Nebot dle rozsouzení božího hodně vznikají neštěstí řečená takovým, kteří svým rodičům proti přikázání božímu nepomáhají v potřebách jejich. Druhé jest ukrácení života tělesného nebo ztráta dobré pověsti. Nebot jako těch, kdo ctí rodiče, jest prodlení života na zemi, tak naopak těch, kdo nectí, jest krátkost života, ježto často náhle a nenadále umírají. 2alm praví: „V okamžení mizejí a hynou hrůzami.” Třetí jest zatracení duše. Proto praví Glossa na ona slova 20. kap. Levitiku; „Kdož by koli zlořečil otci svému neb matce své, smrtí umře”, totiž smrtí věčného zatracení.

4. Druhý výklad: „Cti otce svého i matku svou”, t. duchovní. Znamenej, že otcem duchovním od některých míněn jest kněz, matkou pak církev. A tyhle duchovní rodiče trojako máme ctiti. Předně poslouchajíce dovolených jejich rozkazů, nebot jim praví Pán : „Kdož vás slyši, mne slyší” ; — po druhé tělesnými potřebami jim přisluhujíce, nebot hoden jest mzdy dělník ; — po třetí prokazujíce jim povinnou úctu a poctu. Proto clí se v 7. kap. Ježíše Si-racha: „K kněžím uctivě se měj a dej jim díl, jakž jest přikázáno tobě.” atd.

5. Znamenej : Kněze jest ctiti pro tři věci. Předně pro užitek, ježto kázáním a přisluhováním svátostmi očištují od hříchů a v stavu milosti zachovávají; po druhé z důvodu důstojnosti, která tak veliká jest, protože Krista, syna božího, rukama svýma prostřednictvím svátosti se dotýkají a obět spasení přepodstatnují a posvěcují; po třetí z důvodu moci, ježto hněv boží obětováním oběti usmiřují a klíčem církve království nebeské spravedlivým otvírají a nespravedlivým zavírají dle slov Páně: „Cožkoli svížete na zemi, budet svázáno i na nebi, a cožkoli rozvížete na zemi, atd.”

6. Třetí výklad: „Cti otce svého i matku svou”, totiž nadpřirozeného, t. j. Boha, stvořitele svého. Znamenej, že Pána Boha máme ctíti trojako. Předně, v něm samém; po druhé, v jeho synovi Ježiši Kristu; po třetí, v jeho matce, svaté Panně. Iioha v něm samém vázáni jsme ctíti trojím způsobem: předně za vše, co od něho přijímáme, vždy mu díky vzdávajíce a neustále ho chválíce. Žalm praví: „Dobrořečiti budu Hospodinu každého času, vždycky chvála jeho v ústech mých”; po druhé veškeré konání, mluvení a myšlení své k slávě jeho řídíce. Proto clí Apoštol: „A všecko, cožkoli činíte v slovu neb v skutku, všecko činte ve jménu Pána Ježíše!” Po třetí láskou nade všecko. Nebot proto, že sám prve miloval nás a z lásky poslal syna svého na usmíření za hříchy naše, dle zásluhy ho máme nade vše milovati. Po druhé tohohle otce nebeského máme ctíti v jeho jednorozeném synu, pánu našem Ježíši Kristu, na svátosti těla a krve oddaně očima tělesnýma každého dne patříce a jemu čistě celým srdcem i tělem na kolenou se klaníce, a ve svůj čas, pilně připraveni, s oltáře přijímajíce. Proti tomu jednají ti, kdo nedbají obcovati službám božím a nepoklekají, vidí-li, že cestou neseno jest tělo Kristovo, a v povinný čas se nepřipravují k přijímání.

Znamenej, že hříšníkům užitečné jest oddaně na tělo Kristovo prostřednictvím svátosti patřiti, nebot z tohoto patření muže nastati zkroušenost srdce. Příklad máme na Petrovi, který, když nan Pán pohlédl, ihned rozpomněl se a zaplakal hořce.

7. Po třetí vázáni jsme ctíti otce nebeského v matce Kristově, svaté Panně. Předně, poněvadž jest v Panně té moc dosáhnouti naší spásy. Proto v přirovnání v 3. knize Královské, kap. 2., pravil Šalomoun své matce: „Žádej, matko má, nebot neoslyším tebe.” To mohou býti slova Kristova k matce. Proto pěje církev: „Vyslyš nás, neb tebe syn ctí, nic ti neupiraje.” Po druhé, ježto v této matce jest čistota lásky, ježto jest matkou všech věřících křestanů, na znamení čehož Kristus, umíraje na kříži, matku svou nám v osobě Janově doporučil řka: „Hle, matka tvá.” Proto se pěje: „Maria, matko milosti, matko milosrdenství, ty nás” atd. A jako trojí jmenuje se otec, tak může býti jmenována trojí matka, totiž tělesná, duchovní a nebeská.

VI.

Páté přikázání.

1. Páté přikázaní: „Nezabiješ!” Proto učitelé tímhle přikázáním zakazují zabíjení srdcem, jako jest hněv, závist, nenávist atd., zabíjení ústy, jako jest utrhání, pomluva atd., zabíjení skutkem, jako jest atd. Znamenej : Zabíjení jest jedno tělesné, jedno slovné, jedno duchovní. A dle toho může býti trojí výklad tohoto přikázání.

První vyklad.

2. První výklad: „Nezabiješ!'', totiž tělesně, svou rukou někoho.

Znamenej, že zabití tělesné, které se děje rukou nebo skutkem, páše se čtyřmi způsoby. Předně z rozkazu spravedlnosti, jako když soudce vinníka odsoudí a sluha soudcův zabije. Ale takové není hříchem samo v sobě, ale může jím bytí z okolností; jako když soudce rozkáže nebo sluha vykoná to ne z lásky k spravedlnosti a pro ochránění obce, ale z horlivosti trestání nebo z rozkoše v prolévání lidské krve nebo pro nějaký zisk převážněji a bez zachování řádu práva. Takový hřeší smrtelně, ježto spravedlivý skutek nespravedlivě koná. Cinil-li by to však z lásky k spravedlnosti a pro ochránění obce, zachovávaje povinně řád práva, nehřeší, ba i zásluhy získává.

Po druhé páše se zabití tělesné, když naléhá nutnost; k tomu znamenej, že dvojí jest ona nutnost. Bud totiž jest nevyhnutelná, rozuměj, když někdo by mohl vyváznouti nepříteli ho pronásledujícímu, a tehdy jest vinen zabitím; takový konejž pokání. Nebo jest nevyhnutelná, rozuměj, jestliže někdo nepřítele, jenž ho pronásleduje, ne z nenávisti, ale z bolesti ducha nerad zabije, protože jinak nemohl vyváznouti z nebezpečí smrti. Takový dle některých ani za vraha není pokládán, ani není mu třeba konati pokání, ježto dle řádu lásky jest vázán spíše vlastní, než cizí život zachovati. Já však neodvažuji se toto tvrditi výslovně, pro slovo Spasitelovo, jenž dí: „Udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, násad jemu i druhého”, a ježto sám, ač byl by mohl své vrahy zabiti. s<nše od nich zabiti se dal. Co však zde bylo by tvrditi, to ponechávám vyšším.

Znamenej však, že byt i dle právě řečeného bylo dovoleno pro zachránění vlastní osoby v nevyhnutelné nutnosti zabiti jiného, aby sám od něho zabit nebyl, přece to nikterak není dovoleno pro zachování statků pozemských; nebot životu bližního přednost jest dáti před věcmi štěstí, leč by snad odnětím takových věcí někdo upadl do krajní nouze. Jako kdyby někdo, jsa na poušti, měl toliko jeden chléb, po jehož odnětí by zahynul, pak patrně jedná za nutnost výživy jako za osobu. Ale o tomto druhém způsobu zabíjení chtěl bych slyšeti, aby lépe byl vyložen, spíše než o něm mluviti.

Třetí tělesné zabití páše se neštastnou náhodou, a to děje se dvojako: bud když někdo pracuje o věci dovolené, nebo nedovolené. Jestliže o nedovolené, jako hází-li kamenem nebo holí při hře nebo tělesném cvičení na místech, kde lze lidem přecházeti, takový jest vinen zabitím; jestliže však pracuje o věci dovolené, jako když zvoní nebo poráží strom, a strom padaje náhodou někoho zabije, není vinen. To jest správné, bylo-li to na místě soukromém; konala-li by se však taková práce na místě veřejném a nedbalo-li by se p!hé opatrnosti, totiž ohlížením a hlasitým voláním, aby se lidé střehli, pak ulpí na takovém člověku hřích zabití.

Po čtvrté páše se zabití tělesné z popudu zlé vůle; jako kdyby někdo z nenávisti, hněvu nebo msty někoho zabil. Beze vší pochyby jest to vždy smrtelný hřích j. vražedníci dětí, traviči atd.

Druhý vyklad.

3. Druhý výklad tohoto přikázání: „Nezabiješ!”, totiž slovem nebo jazykem někoho. Takové zabití může se spáchati třemi způsoby. Předně rozkazem, a tak Pilát zabil Krista; po druhé naváděním nebo radou, jako když někdo přemluví druhého k zabití dokládaje, že bude následovati užitek, nebo nažene někomu strachu, neučinil-li by tak (a tak Židé zabili Krista radíce Pilátovi, žádajíce ho a strach mu nahánějíce)., nebo radí-li někdo jinému konat i nějakou práci, které nelze snadno vykonati bez krveprolití, jako do pevného hradu vpadnouti atd. Po třetí pochlebnictvím, jako drží-li někdo pochlebnicky s někým, kdo chce spáchati zabití a neustoupí-li od něho; takový z důvodu přívrženství, byt i slovem zrazoval, stává se vrahem, ježto — kdyby onen neměl nřívrženců — nenabyl by tak odvahy zabíjeti.

Třetí výklad.

4. Třetí výkiad „Nezabiješ!”, totiž duchovně. Znamenej, že zabití duchovní páše se čtyřmi způsoby. Předně páše se v srdci nenávistí k bližnímu nebo záviděním jemu. o čemž praví se v 1. listě sv. Jana, kap. 3.: „Každý, kdož nenávidí bratra svého, vražedník jest;” i praví Glosa: „Ačkoli živ jsa mezi svatými, zdá se žiti věrně, na věky s Kainem bude zatracen.” A toto zabití o tolik těžší jest zabití tělesného, oč duše, která jest zabíjena, předčí tělo. Po druhé páše se udušením plodu duševního a předsevzetí dobré vůle. Nebot když někdo úmysl dobrého života Bohem vnuknutý nedbalostí a pohrdáním zkazí, tolikrát ubíjí plod milosti boží. To pak tím zločinnější jest, čím piod božský jest ušlechtilejší, dokonalejší a užitečnější než lidský. Po třetí páše se utrháním bližnímu slovy, ježto ten, komu se utrhá, jest zabíjen ve vědomí toho, kdo slyší utrhání, ve kterémž (vědomí) dříve žil v pověsti dobré. Znamenej: Čině výměr utrhání praví Anselm v knize o podobnostech takto: „Utrhání jest, když někdo lživě mluví něco o někom s tím úmyslem, aby tento proto méně mohl býti milován nebo ceněn.” K tomu znamenej, že tři věci připojují se k tomuto, aby utrhání bylo smrtelný hřích. První jest, aby někdo mluvil lživě; druhé jest, aby mluvil s jasným rozmyšlením, a proto praví ,,s tím úmyslem”; třetí jest, aby mluvil s úmyslem škoditi bud na těle, nebo na duši, nebo na pověsti, a proto praví: „aby tento proto méně byl milován” atd. A tak závist a utrhání jest vždy smrtelný hřích. Po čtvrté duchovní zabití se páše odpíráním výživy chudému v okamžiku nouze. Nebot kdo odpírá nutnou výživu chudému v čas nouze, páše duchovní zabití. Proto dí Ambrož: „Nasyt hladem umírajícího! Nenasytil-lis, zabil jsi.”

Šesté přikázání.

1. Šesté přikázání „Ncscsmilníš''. Znamenej : Dle Augustina „tímhle přikázáním zakazuje se veškeré tělesné obcování kromě zákonitého manželského a veškeré tělesné svévolné poskvrněni, at se děje jakýmkoli způsobem”. Dále veškeré nedovolené užívání pěti smyslů vnějších a všech jiných údů; dále veškerá žádost těla, která v souhlase s vnitřními smysly se páše. A dle toho může se tohle přikázání vykládati trojako.

První vyklad.

2. První výklad tohoto přikázání „Nesesmilníš”, totiž s nikým mimo smlouvu manželskou nebudeš obcovati aniž se nějakou nečistotou poskvrníš. A tak vztahuje se k smilstvu tělesnému.

Znamenej: Vzhledem k tomuhle prvnímu výkladu osm druhů lidí přestupuje toto přikázání dle přestupování osmi zákonů. Nebot první přestupují zákon přirozeného oddělení, a ti jsou prostí smilníci a kuběnáři, kteří proti zákonu správného způsobu nezákonně obcují tělesně. Druzí jsou, kdo překračují zákon duchovní dokonalosti, kteří bludně dovozují, jako by člověk v tomto životě mohl takového stupně dokonalosti dosíci. že tělo tak bude poddáno rozumu, že by člověk mohl volně bez veškerého smrtelného hříchu konati, čehokoliv tělo žádá. Třetí překračují zákon přirozené svobody. A tihle jsou únoscové panen, kteří bud mocí nebo ošemetností proti svobodě vůle znásilnují panny przněním. Znamenej: Jest rozdíl mezi zprzněním a únosem; zprznění jest znásilnění panny s jejím souhlasem, únos jest, když násilím únoscovým jest przněna. Čtvrtí jsou, kdo přestupují zákon řádového slibu, kteří slib zdrženlivosti, kterým se zavázali, ruší; a takoví zovou se svatokrádci, jako jsou klášterníci a duchovní, ustanovení ve svatých řádech a ostatní, kteří učinili slib. A tento hřích jest těžší všech předešlých z důvodu, že větší křivda Bohu učiněna. Pátí jsou, kdo překračují slil) stavu manželského, kteříž jsou cizoložníci, kteří přistupují k loži jiného. Šestí přestupují zákon přirozeného příbuzenství, jako krvesmilníci, kteří se svými příbuznými obcují. Sedmí přestupují zákon přirozené náchylnosti, proti přírodě hřešíce a přirozený zvyk obcování jakýmkoli dábelským uměním neb vymyšlením převracejíce. A tento Hřích dle Augustina jest těžší všech jiných, pročež němý nebo nepoj men ovatelný se zove, protože jej v jeho druzích jmenovati jest nejohavnější. C)smí jsou, kdo přestupují zákon přirozené lásky, jako jsou sami manželé sott.ož manželskou s přílišnou vášní provozující. 1 takoví dle mistra hlubokých smyslů jsou cizoložníci; nebot praví také v textu: „Což jest cizoložník? Příliš prudký milovník své manželky.” Znamenej : Prostopášnost jest bujný chtíč nebo žádost vášnivé vůle snažící se ukojiti pohlavní rozkoš. Proti tomu mluví 6. kap. listu ke (jalatským: „Duchem chodte, a žádosti těla nevykonáte. Nebo tělo žádá proti duchu.”

3. Ale znamenej: Jest jakýsi chtíč vnější, pocházející z trestu za prvotní hřích, nepodléhající vládě nebo rozkazu rozumu, o němž stojí v 7. kap. listu k Rímanům: „A vidím jiný zákon v údech svých, odporující zákonu mysli mé.” Hugo od svatého Viktora dí: „Nikdy neškodí smysl, kde není souhlas, ale co odporujícího unavuje, vítězícího korunuje.” Jiný jest chtíč vnitřní, podrobený rozumu a vůli. V jehož žádosti záleží hřích prostopášnosti, o čemž praví Genesis: „A pod mocí tvou bude žádost jeho a ty panovati budeš nad ním.” Dopln: rozumem a svobodným rozhodnutím. O obou chtíčích praví Apoštol: „Pokušení vás nezachvacuj, než lidské.” — Znamenej, že smilníci ustoupili od pravdy Kristovy a od víry, ježto jsou modláři, etice tělo a pohlavní obcování jako Boha. A proto praví Apoštol, že „břicho jest Bůh jejich” v 3. kap. listu k Filippenským. Z toho následuje, že všichni obžerní a všichni smilníci jsou modláři a tak směle mohou býti nazváni kacíři, jak praví svatý Jeroným v listě ke Ga-latským, a po něm klade se XXIV., kvestie 3. A tohle dokazuje Apoštol v listě k Titovi, kap. 1.: „Všecko zajisté čisté jest čistým; poskvrněným pak a nevěřícím nic není čistého, ale poskvrněna jest i mysl jejich i svědomí. Vypravují o tom, že Boha znají, ale skutky svými toho zapírají; ohavní jsouce a nepoddaní a ke všemu skutku dobrému nezpůsobní.” Hle, jak zřejmě praví Apoštol: „Skutky Boha zapírají” a že jsou „nevěřící” a tak nevěrní a „ke všemu skutku dobrému nezpůsobní”. Nebot jako dobrý čin více líbí se Bohu, než pouhá slova, třeba pravdivá, tak skutek špatný, písmu svatému protivný více se nelíbí Bohu, než pouhá slova písmu svatému protivná.

4. I jest patrno, že ti, kdo tvrdí, že smilstvo není smrtelný hřích, a kdo hájí své smilství, nechtíce také od něho upustiti k rozkazu božímu a představených, ani přijmouti bratrské napomenutí, ani obecné zlé pověsti lidu se báti, tak zatvrzele stoj ice jsou zatvrzelí kacíři. A proto Apoštol v 1. listě ke Korintským kap. 5. rozkazuje smilníka vydati v záhubu těla a ani pokrm s ním nebrati a tak, jako kacíři, se mu vyhýbati.

5. K tomu i Arnošt, arcibiskup pražský, v „statutech provinciálních” ustanovil, aby obroční kněží smilníci byli zbaveni obročí a neobroční sesazeni z úřadu: a jestliže by neustali, mají býti vypuzeni z diecese a jejich arciděkanové a faráři, kteří své soudruhy v zločinu tom vědomě trpí, mají býti odsouzeni jako za vlastní zločin. Tento svatý zákon tohoto v naději svatého arcibiskupa vázáni jsou ve svých panstvích pevně zachovávati věrni křestané, ustanovení v nadvládí tohoto světa, připodobiljíce se v tom svaté matce církvi, jako císař, králové, knížata, vévodové, hrabata, páni, rytíři, šlechtici a panoši necht svým poddaným veřejně smilstvu oddaným po povinném a laskavém napomenutí jejich dočasné statky odejmou a, neustali-li by, z panství svých necht je vypudí.

6. Avšak představení lidu v panství světském, at jsou duchovní nebo laikové, a nedbají toboto svébo zákona Apoštolem vydanélio a arcibiskupem kněžstvu ustanoveného, necht slyší, co jest psáno v „Numeri”, kap. 25.: „Počal lid smilniti s dcerami Moab.” A následuje: „I řekl Hospodin k Mojžíšovi: „Vezmi všecka knížata lidu a zvěšej ty nešlechetníky Hospodinu před sluncem.” O tom praví Origenes ve 20. kázání: „Hle, lid hřeší a knížata ukazována jsou před sluncem, to jest ke zkoušení jsou předváděna, aby byla usvědčena od denního světla. Vidíš, jaká jest povinnost knížat lidu: nejen za své vlastní přečiny jsou souzeni, ale nuceni jsou yydati počet za hříchy lidu, aby snad jejich nebyla vina, že lid hřešil, aby snad nebyli nepoučili, aby snad nebyli nenapomenuli a nebyli nedbalí toho odsquditi ty, kdo počátek viny dali, aby špatný příklad nerozšířil se na více lidí. Nebot toto všecko náleží činiti kněžím a učitelům. Jestliže by tedy, když tito by to nedělali ani péče nevedli o lid, lid zhřešil, sami jsou ukazováni a sami k soudu předváděni. Usvědčuje je Mojžíš a zákon božský, jako nedbalé a líné. „A na ně obrátí se hněv boží a odstoupil od lidu.” Toto kdyby uvažovali lidé, nikdy by nežádali ani nedomáhali se knížectví nad lidem.” Tolik Origenes, kde svrchu řečeno.

7. O, kéž by toto bedlivě uvážili zmínění křestané vládnoucí, kteří nejen nebrání smilstvu, ale někteří z nich pro strach světský nebo přízen lidstva, a(co zločinnější jest) pro dary zakrývají nebo dovolují smilstvo a ostatní zločiny podřízených, ba (což nejhoršího jest) sami v cizoložství, smilstvo a jiné nečistoty klesají. Ale tito všichni v neřesti prostopášnosti takových slov nedbají. To dosvědčuje Pán Bůh řka: „Tvrdší jsou tváře jejich než skála, nechtí se vrátiti.” Jeremiáš, kap. 5. A tak všichni smilníci, kteří tak srdce svá i tváře zatvrdili a nechtí se vrátiti, nemilují, ba v nenávisti mají Boha svého. Nebot praví se v 1. listě Janově, v kap. 5.: „Nebo tot jest láska boží, abychom přikázání jeho ostříhali.” Z toho jasně jest patrno, že žádný skutečný smilník nemiluje Boha, ježto neostříhá tohohle přikázání, ale přestupuje je, a následovně jeho nenávidí: to jde z opaku atd. Ačkoliv říká „miluji Boha”, lhář jest a není v něm pravdy, ježto jako takový jest syn dáblův, narozený z dábla. Proto praví se v 1. listě Janově, kap. 3.: „Kdož činí hřích, z dábla jest; nebo dábel od počátku hřeší; na tot jest zjeven Syn boží, aby kazil skutky dáblovy. Každý, kdož se narodil z Boha, hříchu nečiní; nebo símě jeho v něm zůstává, aniž může hřešiti, nebo z Boha narozen jest. Po tomtot zjevni jsou synové boží a synové dáblovi,” t„ ježto synové boží nehřeší zločinné a tak nesmilní, ale synové dáblovi smilní a v rozmanité hříchy upadají.

8. Z toho následuje, že zjevní smilníci jsou zjevní dáblové a skrytí dohledu lidskému smilníci, dáblové skrytí. Oni, kdo říkají, že prosté smilnění není smrtelný hřích, necht poslechnou Krista, an dí u Matouše v kap. 5.: „Rečeno jest starým: ,nesesmilníš'. Ale ját pravím vám, že každý, kdožby pohleděl na ženu ku požádání jí. již zcizoložil s ní v srdci svém.” Oni však, kdo tomuto slovu Páne a přikázání o nesesmilnění chtějí rozuměti o ženě manželce jiného, slyštežtéhož Pána, an mluví skrze Apoštola v listu ke Galatským, kají. 5., kde Apoštol rozeznává smilnění od cizoložství, když praví takto: „Zjevnit jsou pak skutkové těla, jenž jsou: Cizoložstvo, smilstvo.” A dokazuje, že jest to hřích smrtelný, ježto zbavuje království slávy, takto dodává: ..Kteréž kdokoli činí,.... království božího dědicové nebudou.” A v 1.. listě ke Korintským, kap. 6. stojí: „Nemylte se; ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani měkcí, ani samcoložníci, ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani zlolejci, ani dráči dědictví království božího nedojdou.'' Ale poněvadž cizoložnici pokládají království boží za nepatrné, proto Apoštol, chtěje po-kárati jejich prostopášnost, rozkázal, aby byli vyobcováni ze společenství církve Kristovy, jak jest patrno o cizoložníku v 1. listě ke Korintským, kap. 5.. jak svrchu bylo podotčeno. Proto káže, aby shromáždění ve jménu Pána Ježíše Krista v temže duchu vydali člověka cizoložného satanovi na záhubu těla, aby duch byl spasen v den Páně. A níže přikazuje řka: „Kdyby kdo, maje jméno bratr, byl smilník, neb lakomec, neb modlář, neb zlolejce, neb opilec, neb dráč, s takovým ani nejezte.”

Druhý výklad.

9. Druhý výklad: „Nesesmilníš”, totiž vnějšími smysly těla nepřikloníš se chlípnosti, totiž zrakem, sluchem atd., rozkoš v nich maje. Nebot taková chlipná rozkoš i bez úmyslu smilniti tělesně jest hřích smrtelný a přestoupení tohoto přikázání.

Proto praví Augustin v 10. kap. „o městě božím”: „Pro hříchy rozkoše i bez vůle dokonání celý člověk zatracen bude;” proto snad praví Apoštol, že „dobrét by bylo člověku, ženy se nedotýkati” v prvním listě ke Korintským, kap. 7. atd. A tomu rozuměti jest o kterémkoli smyslu těla, totiž zraku atd.

Třetí výklad.

10. Třetí výklad: „Nesesmilníš”, totiž žádostí srdce po takové rozkoši proti přikázání božímu. Nebot tenhle hřích, jako i kterýkoli jiný kořenem jest v srdci. Nebot kdyby tam nebyl, ani na smyslech nestávala by se rozkoš vinnou, ani ve skutku provedení neřestným. Že však tenhle hřích jest původem a základem v srdci lidském, to jde ze slov Spasitelových, kde dí: „Ale které věci z úst pocházejí, z srdce jdou,... z srdce zajisté vycházejí zlá myšlení, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání atd.”

Sedmé přikázání.

1. Sedmé přikázání jest: „Nepokradeš.” Zde se zapovídá dle Augustina veškeré dotknutí věci cizí, z nespravedlivé žádosti pocho-dící. K tomu znamenej, že dotknutí cizí věci může se díti trojím způsobem dovoleně. Předně, není-li ze žádosti, ale z poslušnosti, jako učinili synové israelští odnesše nádoby egyptské; po druhé, jestliže by někdo odnal meč bláznu, aby sobě a jiným neškodil; po třetí, když se to děje z pouhé nutnosti, jako když by někdo k smrti lačen ukradl chléb, ježto v krajní nutnosti vše jest společné.

Znamenej : Toto přikázání může trojako se vykládati, a podle toho jsou trojí lidé, kteří kradou: totiž vyšší, kteří kradou svým nižším, rovní svým rovným, nižší svým vyšším.

První vyklad.

2. První výklad: „Nepokradeš”, totiž ty, vyšší, svým nižším. Toto přikázání přestupují předně svatokupečtí kněží, lid o peníze a dočasné statky pokrytecky odírajíce nedovoleným vymáháním, vlídnými, pochlebnými slovy, falešnými odpustky a padělanými ostatky; po druhé násilní lupiči, kteří jsou, neb předstírají, že jsou ze stavu pánů nebo rytířů, jichž násilí a množství dosti jest jasno. Na zločinu pak jejich podíl berou ti, kdož jim rozkazují, radu dávají, je hostí, od nich kupují, ježto souhlasící i pachatelé stejným trestem mají bytí potrestáni dle Apoštola (verš) :

„Hříchem stejně vinen je — dle Pavla, apoštola Páně — ten, kdo mu souhlas dá, tak jako sám pachatel.”

Třetí jsou páni světští, kteří provozují nedovolené vymáhání na svých poddaných. Čtvrtí jsou, kdo mzdu služebníků svých povinnou nevyplácejí atd.

Druhý výklad.

3. Druhý výklad tohoto přikázání: „Nepokradeš”, totiž bližnímu sobě rovnému na jeho věcech škodu čině. Toto přikázání přestupují předně lichváři. I jsou lichváři jednak veřejní, jednak soukromí. Veřejní lichváři právem kanonickým jsou trestáni. Předně trestem klatby, po druhé zbavením společenství, po třetí vyloučením od přijímání, po čtvrté zbavením církevního pohřbu. Soukromí lichváři předně jsou ti, kteří půjčují peníze nebo jiné věci se smlouvou nebo podmínkou, že tajně více dostanou zpět; a tihle výslovně přestupují toto přikázání a jsou vázáni k navrácení jako zlodějové. Po druhé jsou soukromí lichváři ti, kdo beze smlouvy a podmínky výslovné 1 půjčují, přece však s tím úmyslem, aby nějaký užitek jim z toho vzešel, a kdyby věděli, že žádné odměny nebo pocty z toho nedosáhnou, nepůjčili by. Takoví jsou před Bohem lichváři a na soudě svědomí jako takové je souditi jest. Třetí jsou, kdo věci své prodávají dráže pro odložení platu, než by se jim hned zaplatilo. Proti těmto všem dí Pán: ,, . . . půjčujte, nic se odtud nenadějíce.” Lukáš, kap. 6.

4. K lichvářům znamenej, že v „statutech provinciálních” pana Arnošta, arcibiskupa pražského, takto se praví: „Špatnost lichvářů, kteří ponejvíce pověst obchodníků poskvrnují, zatím co pod pláštíkem obchodu vynalézajíce rozmanité lsti více lidem s nimi ve smlouvu vcházejícím způsobují škodu, než jiní, kteří nevynalezše si žádný nátěr přímo půjčují na lichvu, tuto špatnost chtíce odkryti, aby nemohli ani líčenou neznalost práva o tom předstírati a tak své bludy i ostatní mrzkými důvody vymlouvali, prohlašujeme a pravíme, že, ježto lichva toliko při půjčce se páchá, půjčka však toliko v těch věcech záleží, které se odhadují počtem, váhou nebo mírou, že v tomto případě nejenom ti, kdo výhradně takovou věc půjčují s tou úmluvou, nebo tou nadějí hlavně, aby získali nějaký časný užitek nad částku půjčenou, at jest jakýkoli malý, bud si to plod nebo výnos věci zastavené, kterou v částku půjčenou nepočítá, za lichváře má býti pokládán; ale i onen, kdo jakékoli zboží, které v čas prodeje má menší cenu dle všeobecného cenění a které tehdy hodlal prodati, prodá dráže, na místě toho odkládaje zaplacení, i ten, kdo zaplatí hned cenu jakékoli věci koupené za méně, než tehdy platí, k vůli zisku, odloživ vydání téže věci k době, ve které jest jisto, že ona věc více platí, za lichváře mají býti pokládáni. A ti, kdo jako takoví mohou býti usvědčeni, necht jsou oznámeni diecesanům nebo jejich oficiálům, aby skrze ně byli s přísností kanonickou donuceni k navrácení úroků sami neb jejich dědicové. Zpovědníci pak necht takové při zpovědi mají účinně k navrácení, chtí-li se vyhnouti zatracení duší svých. Zajisté, upadl-li by kdo v onen blud, že by tvrdošíjně odvažoval se tvrditi, že provozovati lichvu není hřích, ten jako kacíř budiž zatracen. Ukládáme pak farářům a oněm, kdo mají úřad kazatelský, aby aspon jednou za měsíc toto ustanovení věrným vykládali obecným jazykem a měli je spasitelným napomínáním k tomu, aby se zdrželi zločinů nebo uskoků lichev, a aby známo činili to všem a jim za lék hříchů jejich ukládali, aby v konsistoři naší neb (našich) suffraganů úroky některým z uvedených způsobů zaplacené zpět .žádali, nebo, dosud-li nezaplatili, ale zaplatiti slíbili, vyprosili si osvobození ze slibu pro sebe a své ručitele.” Toto vše praví Arnošt, arcibiskup pražský, v Statutech.

5. Po druhé tohle přikázání přestupují svatokrádci, kteří věci posvátné nebo kostelní berou, kteří tím tíže hřeší, než jiní zlodějové, čím důstojnější jsou věci posvátné nebo kostelní věcí jiných. Třetí jsou, kdo podvádějí obec, jako padělajíce peníze na váze neb ceně, nebo obecnou dovolenou dan umenšené platíce a různé zboží a výrobky bez poslušnosti kazíce, hostinští, řezníci atd. Čtvrtí jsou, kdo svádějí jiné k hřešení, z něhož pochodí ztráta pozemských statků, jako ke liře v kostky nebo podobně. Pátí jsou, kdo věci vzaté a zloděje přijímají nebo s nimi jakýmkoli způsobem podíl mají, souhlasí a jim přejí.

Třetí vyklad.

6. Třetí výklad: „Nepokradeš”, totiž svým vyšším čině škodu na statcích pozemských a je podváděje. Vzhledem k tomuhle výkladu přestupují tohle přikázání předně ti, kdo svým kněžím desátky a ostatní církevní povinnosti věrně neplatí; po druhé ti, kdo pánům světským povinnou berni nebo jiné, čeho oni bez lakomosti pro obecné blaho potřebují, dávati se zpěčují a rozmanitě i lstivě se vymlouvají. Třetí jsou služebníci a služky v různých službách ustanovení, kteří majetku pánů kradně používají nebo i z majetku svých pánů bez jejich vědomí almužny dávají, nebot takoví pro zbožný úmysl nejsou omlouváni od hříchu smrtelného, nebo i podvodně a špatně v nepřítomnosti pánově práce svoje konají, jako i činívají nádenníci, jako ženci, koláři a těm podobní. Čtvrté jsou manželky, které věci bez vědomí a vůle manželů v almužnu dávají. To pak se zakazuje v XXIII., kvestii 5.: „Nic ze šatu tvého neb zlata.” K tomu jest věděti, že manželka bez vědomí manželova ve třech případech může dát i almužnu: Předně, jestliže sama od sebe umí vydělati jmění, po druhé, má-li vlastní věno, po třetí, činí-li to s věcmi k jejímu spravování náležejícími, jako s chlebem, nebo vínem, nebo něčím takovým: a zvláště, je-li manžel tvrdý ve skutcích zbožnosti, tehdy žena pro spásu muže může to Hniti, avšak umírněně, aby tím sobě a muži svému nezpůsobila nouze. Pátí jsou, kteří cla a takové berně podvodně ubírají. Tito všichni a jim podobní vázáni jsou k vrácení.

IX.

Osmé přikázání.

1. Osmé přikázání: „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.” Znamenej dle Augustina: Zde se zakazuje veškeré uškození, které může býti způsobeno bližnímu ústy a podvodným skutkem. A tak se zapovídá nejenom lež, ale i veškeré uškození ústy, a nejenom lež, ale i předstíraný skutek, jímž klamán jest bližní, ježto lež jest praviti se křestanem a skutků Kristových nekonati. Proto znamenej předně, jak děje se přestupování tohohle přikázání v lživých slovech, po druhé ve slovech bližnímu škodlivých, po třetí v skutcích předstíraných. A dle toho má tohle přikázání trojí výklad.

První výklad.

2. První výklad: ..Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému”, t. slovy lživými. K tomu znamenej, že jsou tři druhy lží: Jiná jest zahubila, jež pochází ze zlomyslnosti, jiná služebná, jež pochází z oddanosti, jiná žertovná, jež pochází z lehkomyslnosti. Ve lži záhubné dopadáni jsou předně ti, kdo praví něco proti pravdě víry a písma; po druhé ti, kdo mluví lež proti životu lidskému nebo pověsti, jakými byli falešní svědkové při utrpení a smrti Kristově: po třetí ti, kdo bližního svého v jeho vnějších věcech urážejí; tací jsou ti, kdo jiné udávají u soudců neb vládců. Znamenej, že nejsou falešní svědkové jenom ti, kdo lži mluví, ale i ti, kdo pravdu tají. Proto Zlatoústý na ona slova Lukášova v kap. 12.: ,.Nebot nic není skrytého, cožby nemělo býti zjevno” praví: „Nejenom ten jest zrádce pravdy, kdo veřejně přestupuje pravdu místo pravdy mluví lež, ale i ten. kdo svobodně nehlásá pravdu, kterou dlužno svobodně hlá-sati, nebo nehájí svobodně pravdy, které svobodně hájiti sluší, jest zrádce pravdy. Nebot jako kněz povinen jest, aby pravdu, kterou slyšel od Boha, svobodně kázal, tak laik jest povinen, aby pravdu, kterou slyšel od kněze dokázanou, t. písmy, věrně hájil; to-li by neučinil, zradil pravdu.” A níže: „Viz, že nejenom ten jest přestupník pravdy, kdo veřejně zapírá pravdu, ale i ten, kdo pro strach před těmi; kteří mohou zabiti tělo, smlčí pravdu. A co dim, že pro strach před smrtí smlčují lidé pravdu, když pro bídný žaludek a pro naději na prázdnou poctu-před očima nevěrných smlčují lidé pravdu.” Tolik svatý Jan Zlatoústý.

3. V druhé lži, t. služebné, dopadáni jsou ti. kdo z jakési oddanosti lhou pro zachování života bližního svého nebo pověsti jeho, aneb vnější podstaty: jako věděl-li by kdo, že hledán jest člověk na smrt a byv otázán, by řekl, že o něm ničeho neví, ač přece by věděl. V třetí lži, totiž žertovné, dopadáni jsou ti, kdo provozují lži žertovné pro obveselení člověka zasmušilého, smutného a nevrlého. Znamenej, že tyhle lži, totiž služebná a žertovná, jakkoli pro dobrý úmysl nejsou v sobě smrtelnými hříchy, přece kněžím a dokonalým vůbec neprospívají, ježto veškerá lež jest dábel, jako naopak veškerá pravda jest Bůh.

Druhý vyklad.

4. Druhý výklad: „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému”, totiž- škodlivými slovy bližnímu ubližuje. K tomu jest vě-děti, že proti bratrské věrnosti a lásce se provinují: Předně ti, kdo pronášejí slova posměšná a výsměšná, kterým se říkává:

„Posměvač jest horší než ten, koho posměchy týrá.”

Po druhé, kdo pronášejí slova, kterými se snaží dobrá slova neb skutky nerozvážně neb sofisticky převraceti; po třetí, kdo pod rouškou lásky pravdivá a dobrá slova pronášejí, jimiž člověka slovním polapením zrazují, jako učinil Jidáš Iškariotský. Po čtvrté, kdo bez nutnosti člověku jeho hříchy předhazují, čímž jest uváděn v rozpaky. Po 'páté, kdo ješitně ze závisti člověka z vystupování jeho příkře kárají. Po šesté, kdo slovy nevázanými pohoršují člověka. po sedmé, kdo rozsévají nesvornost mezi bratry; po osmé, kdo radu dávají k hříchu, po deváté, kdo zdravý rozmysl a ostatní skutky zbožnosti bližnímu berou, jako nekárati chybující, ncupokojovati rozepře atd. Nebot jako nejen pronášeč lži jest zrádce pravdy, ale i ten, kdo pravdu tají, jak svrchu jest patrno skrze Zlatoústého, tak i nejen ten uráží slovem bližního, kdo mu zlé nebo zle mluví, ale i ten, kdo mu k užitku mluviti nechce.

Třetí výklad.

5. Třetí výklad: „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému”, t. předstíranými skutky ho klamaje. Znamenej, že předstíranými skutky uráží bližního dvanácte druhů lidí. Čtyři druhy lidí provinují se pod rouškou předstírané svatosti, čtyři druhy pod rouškou předstírané pravdy a čtyři pod rouškou předstírané spravedlnosti a nestrannosti. K prvnímu znamenej, že bližnímu ubližují předně nehodně přijímající, kteří, ač jsou ničemové, pro ono zdají se svatými, od nichž lidé prostí, nestřehou-li se jich, jsou klamáni; po druhé nenábožně se modlící, o nichž dí Isaiáš: „Lid tento rty svými ctí mne, srdce však své vzdalují mne.” Po třetí ti, kteří se sobě v dobrých skutcích zálibu jí, po čtvrté ti, kdo se domáhají slávy lidské a pouhé světské mzdy za dobré skutky. Takoví však pro skutky svatosti ani milostí aniž jakou ctností nejsou oplodnováni. Dle druhého způsobu, totiž pod rouškou předstírané pravdy, předně provinují se ti, kdo ze strachu lidského dají se odvrátiti od svobody pravdy, jako učinili učedníci Kristovi, kteří v čas utrpení jeho, opustivše ho, všichni utekli; po druhé 'ti, kdo pod rouškou horlivosti jiné prudce káří z nenávisti a ne z lásky mluvíce pravdu; po třetí ti, kdo více stěžují chování, než slušno, po čtvrté ti, kdo na oko se spolu těší z dobrých úspěchů jiných neb s neštěstím jejich soustrast mají. V třetím způsobu, t. pod rouškou předstírané spravedlnosti a nestrannosti, předně se provinují ti, kdo prodávají spravedlnost, jako špatní soudcové a obhájci, kteří jakkoli vykonávají spravedlnost, přece nečiní to, leč pro světský zisk nebo oblibu; po druhé ti, kdo spravedlnost z nenávisti nebo jiného porušení úřadu odsuzují; po třetí ti, kdo činí nespravedlivé usnesení a ustanovení k podvádění obce: po čtvrté ti, kdo vynalézají nová práva proti ustanovením svaté matky církve.

X.

Deváté a desáté přikázání.

1. Deváté a desáté přikázání: „Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky bližního svého, ani služebníka jeho, ani dč: ky jeho, ani vola jeho, ani osla jeho, ani cožkoli jest bližního tvého.” Deváté a desáté přikázání vztahuje se jen k skutku srdce. Ale deváté, totiž: „nepožádáš manželky”, jest souběžné s šestým, totiž „ne- scsmilníš”. kde se zakazuje především skutek vnější, tělesný, jako zde čin srdce atd.

Deváté přikázání.

2. První výklad: ,,Nepožádáš manželky bližního svého”. Tohle přikázání může se vykládati trojako. Předně tak: „Nepožádáš manželky” atd., totiž nebudeš míti vůli znásilniti manželku bližního svého. A znamenej, že jako muži zakazuje žádost ženy, tak tímtéž způsobem ženě naopak atd.

Druhý výklad: „Nepožádáš manželky bližního svého”, totiž nevyhledáš toho, abys byl požádán od manželky bližního svého atd. trpně. A tenhle výklad znamená vzájemnou žádost mezi oběma. Proti tomu jednají klášterníci a kněží a jiní zaslíbivší Bohu zdrženlivost, kteří v tom podobni jsou synům israelským, kteří vyvedeni byvše ze země Egyptské, na poušti manou se sytili a přece ještě toužili po mase egyptském atd. Tak tihle, když již se sytí tělem a krví Pána ježíše Krista, přece ještě žádají proti přikázání božímu a žádají býti žádáni. Znamenej pod tímhle přikázáním, vzhledem k tomuhle výkladu, že padají zvláště panny a ženy a služební jinoši a žáci, kteří tváře své a hlavy i těla ozdobují rozličně, aby od jiných byli požádáni. A nejenom na ulicich a při tanci, ale dokonce i v ko-stelích rami jí srdce jiných a poskytují příležitost ke zkáze. Znamenej, že zákonné manželky líce své z dvojí příčiny hledí ozdobo-vati: předně k zalibení se manželům svým a také jiným. Tyhle pak smrtelně hřeší přestupujíce toto přikázání: po druhé toliko k libosti svých manželů a ne jiných. A tohle není zakázáno, jen když se to děje počestně, nebot kterákoli manželka vázána jest, pokud může, o to se snažiti, aby zachovala věrnost manželskou mezi sebou a svým chotěm, jako činila Zuzana: Daniel, kap. 13. Z toho patrno, že panny s daleko větším nebezpečím než vdané scházejí se na svatbách a hostinách ozdobeny. Příčinu označuje svatý Augustin: že žena vdaná snaží se líbiti se muži jednomu, jemuž ostatně právem má se zalibo-vati. panna však nevdaná snaží se trpně všem se zalíbiti, a tak může poraniti mysl přemnohých mužů k zalíbení. Proti tomu pak mluví 'Apoštol: „Žádnému nedávajice v ničemž pohoršení.”

Třetí výklad: „Nepožádáš manželky bližního svého”, totiž nepodráždíš se k žádosti ošklivými obrazy v mysli utvořenými, totiž představováním si krásy, postavy i vnad jejích. Bernard praví: „Nikdy nerozmlouvej o kráse žen.”

Desáté přikázáni.

3. „Nepožádáš statku bližního svého.” Tímto desátým přikázáním přímo se zakazuje jen žádost očí, ale nepřímo zakazuje se veškerá touha po věci cizí. Znamenej, že žádost věci cizí páše se trojako: předně, když někdo žádá, a věda, že nemůže toho dosíci, neprovede žádost; kdyby však mohl, velmi usilovně by se o to snažil. A takový hřeší smrtelně. Po druhé, když žádá a pokouší se prací vnější toho dosíci, a třeba toho nedosáhl, přece více hřeší než dříve. Po třetí, když někdo žádaného ničemným usilováním dojde, a toto jest nejtěžší. A dle toho může se upraviti trojí výklad tohoto přikázání, nebo třetí výklad může býti takový: „Nepožádáš statku bližního svého”, totiž lakotně jej v držení maje. Nebot dle Augustina nejen ten jest lakomec, kdo uchvacuje cizí, ale i ten, kdo chtivě chrání své. Pročež v 12. se praví: ,,Ncní menší zločin majícímu vzíti, než, můžeš-li a máš-li nadbytek, potřebným odepříti. Lačných jest chléb, který ty zadržuješ, nahých jest oděv, který ty ukrýváš, ubohých jest střevíc, který u tebe zastarává.”

4. Znamenej, že žádost způsobuje duši trojí zlo: Předně ji nakazí a poskvrní. Toho důvodem může býti, že žádost těla jest jako tekoucí voda, avšak žádost očí jest jako země suchá pro suchost pozemské žádosti. Odtud jako ze země a vody povstává hmotné bláto, tak z dvojí žádosti, totiž těla a očí, povstává bláto duchovní, jímž se duše znečištuje. Po druhé žádost rozplamenujc duši jako ohen neuhasitelný, o němž clí Job v 31. kap.: „Ohen ten zajisté by až clo zahynutí žral”: a nejenom rozplamenujc, ale tělo porušuje a obrací v popel. Po třetí jako neukojitelná žízen duši stále trápí; nebot žádost očí říká vždy: přines bohatství: žádost těla pak: přines rozkoše. A tyto obě jsou neukojitelný chtíč, jak jest psáno v ..knize přísloví”, kap. 27. a 30.

5. „Nepožádáš” atd. Svatý Jan Zlatoústý na slova Matoušova v kap. 5.: „.... každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí” atd., praví takto: „Hle, přikázání nejmenší, totiž u Židů tehdy a nyní u všech, kdo nemnoho pečují o duši svou a nerozsuzují srdce svého. Nebot hněvati se bez příčiny na své bližní někteří nepokládají za hřích, aniž toliko požádati ženy cizí pokládají za hřích, nenásleduje-li skutek požádání. Veliké však u bohabojných a rozsuzujících srdce své; veliké také u Boha, jenž netoliko na skutek lidský patří, ale i na pouhé srdce. Tímto přikázáním zákon se neuvolnuje, ale doplnuje; ale bez tohoto přikázání nemůže stati přikázání zákona. Nebot veškeré cizoložství ze žádosti povstává. Jak by tedy ničilo se cizoložství dle přikázání zákona, nebyla-li by překažena žádost dle přikázání Kristova,” ježto totiž jako hněv jest matka vraždv, tak žádost jest matka cizoložství. Následovně, kdo hněvá se na bratra svého bez příčiny, zabíjí ho v srdci svém, a nezabil-li by ho pro strach před těmi, kdo ho vidí, nebo pro svoji slabost, i tak jest to vražda u Boha, který neuvažuje méně o skutku, než o úmyslu. Tak i kdo požádá manželky cizí, již zcizoložil s ní v srdci svém, třeba se jí nezmocnil pro překážku nějaké příčiny, a jest smilník u Boha, který více hledí k vůli, než k činu, poněvadž onomu scházel čin cizoložství, ne vůle. Avšak aby snad lidé, neznající tajemství přirozenosti lidské, uvažujíce, že všeobecně veškerá přirozenost tělesná jest podrobena těmhle vášním a že žádný člověk ani svatý není s to. aby se zcela zdržel hněvu nebo žádosti, nemyslili, že Kristus, přikazuje tohle jaksi nemožné, hledá si příležitost, jíž by učinil lidi vinnými, ježto každý, kdo přikazuje nemožné, rozsévá příležitost provinění a vyhledává příčiny k trestu: proto maličko pojednejme o rozdílu v ůle duše a těla. jako máme v sobě dvojí přirozenost, totiž duševní a tělesnou, tak máme dvojí vůli, jednu duše, druhou těla, dvojí žádost, jednu duše, druhou těla, dvojí hněv, jeden duše, druhý těla. A přirozenost zajisté těla těchto všech věcí zdržeti se nemůže: Nebot má nutně potřebí i hněvati se i žádati, byt i nechtěla, ježto není ve stvořeném svém rozhodnutí, ale v zákonu. Jest totiž zaprodána hříchu; proto praví o ní apoštol: "Opatrnost těla jest nepřítelkyně Bohu; nebo zákonu božímu není poddána, aniž pak může býti." Duše však ve stvořeném svém rozhodnutí jest dle zákona spravedlnosti boží; proto může i nehněvati se, chce-li, i nežádati, chce-li. Znamenej: Když tedy se hněváme a žádáme, nelíbíme-li se sobě a spěcháme-li potlačiti bud hněv, bud žádost svoji, jest zřejmo, že pouze tělo naše se hněvá nebo žádá, ne duše naše. Když však libujeme si v tom a rozhodujeme, mohli-li bychom, naplniti svoji hněvivost nebo žádost, tehdy i duše naše se hněvá, nebo žádá spolu s tělem. Proto věda Bůh, že přirozenost těla poddána mu není a nemůže býti, nepřikazuje tělu, co přikazuje duši. Nebot kdo moudrý dává přikázání tomu, kdo, byt i chtěl, nemůže uposlechnouti? Ale k duši mluví a přikazuje, duši, která může Boha ve všem poslechnouti, která může i za hněvu nebo žádosti těla nezlobiti se ani nežádati. Jestliže tedy k duši mluví, i o žádosti duše mluví řka: " . . . každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém." Ne jestliže někdo požádá nevyhnutelnou touhou těla, ale jestliže někdo požádá dle vůle duše a souhlasu jejího a umiňuje si i hodlaje naplniti, co žádá, ten a takový, byt i nic neprovedl, přece již v srdci jest smilník u Boha, ježto snad zabráněno mu bylo v činu, nestal se však zkroušeným ve vůli." Tolik veskrze Zlatoústý.

XI.

Požehnání a zlořečení.

Předloživ přikázání boží lidu svatý muž Mojžíš pravil k němu, dle Deuteronomia, kap. 26.: "Dnes Hospodin Bůh tvůj přikazuje tobě, abys ostříhal ustanovení těchto a soudů; ostříhejž tedy a čiň je z celého srdce svého a ze vší duše své. Dnes i ty připověděls se Hospodinu, že jej budeš míti za Boha a choditi budeš po cestách jeho... a poslouchati hlasu jeho. Hospodin také připověděí se tobě dnes, že tě bude míti za lid zvláštní, jakož mluvil, abys ostříhal všech přikázání jeho; a že tě vyvýší nade všecky národy, kteréž učinil." Dále znamenej 28. kap. Deuteronomia: ,,Vyvýší tě Hospodin Bůh tvůj nade všecky národy země. A přijdou na tě všecka požehnání tato a vyplní se při tobě, když jen poslušen budeš hlasu Hospodina Boha svého. Požehnaný budeš v městě, požehnaný i na poli. Požehnaný plod života tvého, úrody země tvé i plod dobytka tvého, prvorozené skotů tvých i stáda bravů tvých. Požehnaný koš tvůj i díže tvá. Požehnaný budeš vcházeje, požehnaný i vycházeje. A učiní Hospodin, že nepřátelé tvoji, kteříž by povstali proti tobě, poraženi budou před tebou; jednou cestou vytáhnou proti tobě, a sedmi cestami před tebou utíkati budou. Přikáže Hospodin požehnání svému, aby s tebou bylo v špižírnách tvých i při všem, k čemukoli bys přičinil ruku svou, a požehná tobě v zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dává tobě. Vystaví tě sobě Hospodin za lid svatý, jakož zapřísáhl tobě, když ostříhati budeš přikázání Hospodina Boha svého a choditi po cestách jeho. I uzří všickni národové země, že jméno Hospodinovo vzýváno jest nad tebou a budou se báti tebe. Učiní také Hospodin, že hojnost budeš míti všeho dobrého, plodu života svého i plodu dobytků svých i úrod zemských v zemi, kterouž s přísahou zaslíbil otcům tvým, že ji tobě dá. Otevře Hospodin tobě poklad svůj výborný, nebe, aby vydalo déšt zemi tvé časem svým .... když posloucbati budeš přikázání Hospodina Boha svého, kteréž já dnes tobě přikazuji, aby ostříhal je a činil je. A neuchýlíš se od žádného slova, kteráž já dnes přikazuji tobě, ani na právo ani na levo Jestliže pak hlasu Hospodina Boha svého posloucbati a všech přikázání jeho a ustanovení jeho, kteráž já dnes přikazuji tobě, ostříhati a činiti nebudeš: přijdou na tě všecka zlořečenství tato a postihnou tě: Zlořečený budeš v městě, zlořečený i na poli. Zlořečený koš tvůj a zlořečená díže tvá. Zlořečený plod života tvého i úrody země tvé, provorozené skotů tvých i stáda bravů tvých. Zlořečený budeš vcházeje, zlořečený i vycházeje. Pošle Hospodin na tě zlořečení, zkormoucení a bídu, při všem, k čemubyskoli přičinil ruku svou a cožbyskoli dělal: dokudž nebudeš vyhlazen a nezahyneš v náhle pro zlé skutky tvé. skrze něž jsi opustil mne. Dopustí Hospodin, aby se přidržely tebe morní bolesti, až tě i vyčlení z země, do níž se bereš, abys ji dědičně opanoval. Biti tě bude Hospodin souchotinami, zimnicí, pálivostí, horkem, mečem;, suchem a vodou; a budou tě stíhati. až tě i zkazí. 1 to nebe, kteréž jest nad hlavou tvou, bude měděné a země, kteráž jest pod tebou, železná. Dá Hospodin zemi tvé místo deště prach a popel; a tot s nebe sestoupí na tě, dokudž bys nebvl vyhlazen. Učiní i to Hospodin, že poražen budeš od nepřátel svých; jednou cestou vytáhneš proti nim a sedmi cestami utíkati budeš od tváří jejich; a musíš se smýkati po všech královstvích země. 1 budou těla vaše mrtvá za pokrm všemu ptactvu nebeskému a šelmám zemským, a nebude, kdo by je odhnal. Raní tě Hospodin vředem egyptským” atd., mnohá zla. — . Mnoho semene vyneseš na pole k rozsívání a málo shromáždíš; nebo sežerou to kobylky protože jsi neposlouchal hlasu Hospodina Boha svého. I stane se. že, jakož se veselil Hospodin nad vámi, dobře vám čině a rozmnožuje vás, tak veseliti se bude Hospodin nad vámi, když vás zkazí a vyhladí, i vypleněni budete z země.” Amen.

NEJBLIŽŠÍ ČÍSLA SPISŮ HUSOVýCH, K TISKU JIŽ ÚPLNE PRIPRAVENÁ, BUDOU OBSAHOVATI:

Č. 2. DE CORPORE CHRISTI,

Č. 3. DE SANGUINE CHRISTI.

HLAVNÍ TITUL A PREDMLUVA, NÁLEŽEJÍCÍ KU PRÍTOMNÉMU Č. 1., BUDOU PRILOŽENY K Č. 2.